Na jedno použití - How the land lies

Longing.
In love.
This story is starting...

Sebevědomým krokem procházela přeplněnou chodbou.
Hříva dlouhých tmavých vlasů tiše vlála za ní, jak se rychle snažila dostat na druhou stranu chodby skrz rozpačité prvňáčky.
Konečně došla ke svému cíly a...

Znechuceně jsem uhnul pohledem. Na druhé straně chodby stál Paul Wilson, vysoký, černovlasý mladík z Havraspáru, se širokými rameny a naboptnalými svaly.
Aniž bych snad chtěl, zahlédl jsem, jak ho Hermiona nadšeně objímá, on se k ní shýbá a líbá ji.
Ta děvka!
Jistě, se svým vzhledem mohla mít koho chtěla a očividně to dobře věděla. Ale že zrovna ten tupohlavý Wilson, který propadal ze všech předmětů a znal jen větu: „Chceš přes hubu?“?

Otočil jsem se a dlouhými kroky odhodlaně odcházel do společenské místnosti. Pohled na to, jak ji k sobě Paul těma svýma neohrabanýma prackama tiskne, by mě nejspíš zničil.
,,Draco?“
Instinktivně jsem se ohlédl.
Hermiona. Snažila se mě dohnat a cestou nemilosrdně odhazovala prvňáčky, aby ji uvolnili cestu.
Opět jsem se otočil, abych se na ni nemusel dívat a přidal do kroku.
Teď opravdu nebyla vhodná chvíle, aby se mi snažila něco říct. Celou dobu mě odmítá a cucá se se všemi ostatními...
,,Draco, zastav se, prosím!“ uslyšel jsem znovu její hlas.
Aniž bych chtěl, nohy se mi podlomily a já se otočil, tvář mi cloumala vztekem.
Odstrčila další dva prvňáčky, přičemž jednoho tvrdě uhodila loktem do hlavy, až se zapotácel.
Rozpačitě jsem strčil ruce do kapes a nepřítomně sledoval, jak se ke mně blíží.
Co se bude dít, až ke mně dorazí? Co mi chce říct?
Podvědomě jsem doufal, že to snad bude něco jako odpověď na mou otázku.
Snad stokrát jsem jí naznačoval, že ji chci. Snad stokrát jsem se na ni nervózně usmál...
Ale její reakce pro mne byla vždy negativní. Naposled, když jsem stál vedle ní v zástupu před učebnou přeměňování a letmo se dotkl její hýždě, bez rozmýšlení se otočila a před všemi přítomnými mi vlepila facku.

„Ahoj,“ usmála se. To, že stojí jen pár centimetrů ode mne, jsem si uvědomil hned, jak jsem ucítil její jemnou vůni.
Jen jsem kývl na pozdrav a rychle se rozhlédl kolem, jestli se někdo nedívá, jak se bavím s mudlovskou šmejdkou.
Zřejmě si toho všimla, protože se mimoděk ušklíbla. Pak se ale nadechla a vyklopila ze sebe to, kvůli čemu se ke mně očividně protlačila přeplněnou chodbou.
,,Víš, přemýšlela jsem o tom doučování...“
Sakra, jaký doučování?
,,No, přemýšlela jsem o tom a je pravda, že bych menší trénink opravdu potřebovala...“
Hermiona, nejlepší z ročníku, že potřebuje v něčem trénink?
A to nejlepší: Hermiona něco potřebuje ode mě?
Samolibě jsem se usmál.
,,A v čem bys chtěla... trénovat?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
Její sladký úsměv se změnil v pohoršený úšklebek, když pochopila pravý důvod mé ochoty.
,,Ve famfrpálu,“ odsekla.
Aha.
,,Jo.. tak...“
,,Jo? Takže... jo?“ usmála se.
Sakra, zajímalo by mě, kdo jí takhle naved...
,,Promiň, já myslela, že to víš, ale vypadá to... Totiž, doporučil mi to Pierce,“ zahlaholila nevzrušeně.
Jakoby mi četla myšlenky! Ale... kdyby mi opravdu četla myšlenky, dávno by se mi s nechutí vyhýbala.
Usmál jsem se na ni, ona mi úsměv letmo oplatila a udělala krok zpět.
,,Pošlu ti sovu, musím to ještě nějak skloubit s rozvrhem hodin, ok?“ zavolala ještě a odběhla pryč.
Hříva hnědých vlasů a křehké rty s ní.
Díky, Pierce.

Začínalo to vypadat skoro nadějně. Přesto nemáš šanci, opakoval jsem si a v duchu si přehrával scénu, jak ji Paul objímá a líbá...
Fuj.
Stejně je to děvka. Ale krásná děvka.
Na stejném místě, ve stejnou dobu. Věděl jsem, že tady bude. Vždycky tady byla.
Začínalo jaro a sluneční paprsky se mihotavě odrážely od hladiny.
Seděl jsem na břehu jezera a pozoroval, jak tiše sedí na druhé straně, opřená o vysoký strom a čte si nějakou nudnou knihu jako obvykle.
Slunce příjemně hřálo a vanul lehký teplý větřík, jenž si pohrával s jejími vlasy.

Nečekaně odložila knihu a pohlédla přes jezero přímo na mě.
Sakra.
No, jednou se to stát muselo, když ji každý den z povzdálí sleduji jako nějaký uslintaný úchyl!
Okamžitě jsem byl na nohou, ve snaze se nenápadně vypařit.
K mé smůle se zvedla taky a hodila knihu do brašny.
,, Sleduješ mě už dlouho?!“ křikla.

Museli to slyšet všichni, co byli v tu chvíli na školních pozemcích.
Pitomče, pitomče, pitomče a ještě jednou pitomče! Můžeš se připravit na další ponižující facku!

Obešla jezero a nenávratně se blížila až ke mně.
Zdrhnout, nezdrhnout, toť otázka!

,,Co to sakra zkoušíš?“ obořila se na mě znovu, už jen pár metrů ode mě.
Správně, co že to sakra zkouším?!
Než jsem se stačil otočit, zaryla mi nehty do zápěstí a násilím mě k sobě otočila.
,,Draco?“
Ano, Hermiono?
,,Není ti něco? Jsi celý bledý...“
Hermiono, lásko, ty sis ještě nevšimla, že já už jsem se bledý narodil?!
,,Ne, nic mi není...“
Nejistě na mne pohlédla: ,,Opravdu?“

Look.
Smile.
Say ,Hello'.
Yesterday is gone,
beyond your lips
But today
we'll be together
maybe...

Ok, SO KISS ME!!!

Najednou se její rty dotkly těch mých. A mně bylo úplně jedno, že ještě před chvílí ty rty líbaly Paula, před týdnem Mikea a před ním Timyho Mayera, brankáře Nebelvíru.
Trochu se mi z toho pomyšlení zvedl žaludek, ale přesto nic nedokázalo zkazit ten nádherný okamžik...

Vzal jsem ji za ruku a vedl ji zpátky po břehu jezera. Cítil jsem vůni jejích vlasů, její kůže.
Stále jsem ještě cítil chuť jejích rtů.
Bez jediného slova jsme ruku v ruce procházeli napříč školními pozemky. Jaro už se hlásilo k moci,
stromy kvetly, ptáci v jejich korunách radostně zpívali a listy ovíval příjemný jarní vánek.
Hermiona na mne několikrát vzhlédla a blaženě se usmála.
Bylo to krásné držet ji za ruku, cítit ji vedle sebe. Sám pro sebe jsem se usmál - už tě skoro mám, Hermiono.
-----------
Prostě mě jen vzal za ruku a šli jsme podél jezera k hradu. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale najednou mi to nepřipadalo důležité. Rozpačitě jsem šla vedle něj, paprsky slunce mi svítily do tváře a ve vzduchu byla cítit vůně prvních jarních květin.
Najednou to bylo tak zvláštní držet se ho za ruku. Vždycky jsem chtěla ho obejmout, líbat ho, odevzdat se mu a jeho modrým očí.
Někdy byla ta touha tak strašná, že to až bolelo ho pořád odmítat. Ale po pravdě, nevěřila jsem, že je jiný.
Myslela jsem, že mě chce jen jako kořist. Stejně jako všichni ostatní. A na druhou stranu jsem ho vždycky milovala...

Opřela jsem se o něj hlavou a on mě jemně vzal kolem ramen.
Pomalu jsme došli k hradu. Draco se usmál a objal mne. Ten jeho úsměv... Tak čistý, tak...
Musela jsem ho obejmout znovu. Chci teď být s tebou, Draco. Po tak dlouhé době, konečně tě objímám, konečně tě líbám.
Draco se vymanil z mého objetí, zamával mi na rozloučenou a zmizel mezi hloučkem studentů.
Zklamaně jsem se dívala, jak odchází pryč. Po sedmnácti letech, když jsme k sobě konečně našli cestu, mi jenom mi jenom zamává na rozloučenou?
-----------
Hermiona Grangerová spala. Tak nádherná, tak půvabná, nevinná. Posadil jsem se k nohám postele a tiše ji pozoroval. Dlouhé vlasy měla volně rozhozené na polštáři a téměř neslyšitelně oddechovala.
Jemně jsem vzal cíp její přikrývky a přikryl ji. Pomalu otevřela oči a natočila hlavu ke mně.
„Draco?“ usmála se zmateně a posadila se. „Co…“
Přisedl jsem si k ní a zakryl jí prstem ústa, protože děvčata, která s ní sdílela ložnici, se mohla každou chvíli probudit.
Hermiona přikývla, vstala a přes noční košilku si přehodila černý plášť.

Přivedla mne do spoře osvětlené místnosti.

Look.
Smile.
Move into me.
Touch.
Caress.
Play with my hair.
Guide.
Hand.
Clothes over my head.

Taking time, wasting time.
Ever changing, ever ceasing.
Kiss me always, never stop.
Standing still will get you lost.
But hopelessly and helpless, I am.

Kiss.
Pull.
Penetrate me.
Tied.
Scream.
Take me all the way.
Move.
Slow.
Faster, and faster, I'll tell you so.

V očích se jí zaleskly slzy. Slzy štěstí, nebo smutku?
„ Hermiono?“
„ Draco?“ usmála se a něžně mě políbila na čelo.
Vzal jsem ji do náruče a položil na starou, zaprášenou postel. Komnata nejvyšší potřeby se studentům hodila vždycky, pomyslel jsem si a lehl si vedle ní.

Take your time wasting time.
I'll guide you; tell you where to go.
Here, and there, and everywhere.
Let me go, and spin and fall.
I'm hopelessly, helplessly yours.
----------
„Draco?“ zašeptala jsem a položila hlavu na jeho hruď.
Tázavě mi pohlédl do očí.
„Miluju tě,“ uniklo mi z úst, aniž bych si to pořádně rozmyslela.
Ticho.
Draco, teď si přece na řadě ty. Jen dvě slova. Draco?
„Taky... taky mě miluješ?“ zeptala jsem se zmateně a posadila se.
Jen se usmál a přikývl.
Ano, to jsem potřebovala slyšet. Spokojeně jsem si vedle něj lehla a usnula.
----------

Usnula. Jako malé dítě, tak nevinná a čistá. Pomalu jsem se zvedl, oblékl se a s vítězoslavným úsměvem opustil tuhle místnost, postel s nebesy i krásnou ale hloupou Hermionu Grangerovou.

-1. Kapitola || 1. Kapitola

Čuchat toluen se nevyplácí...Albusovo harašeníZa zrcadlemHow the land lies Toujours pur. Jamais autre.