Medvídek - Miluju

1.Miluji

Blížil se konec šestého ročníku. Hermiona dostala dopis od Viktora. Ron se jí snažil nakouknout přes rameno, ale Hermiona si schovávala svůj dopis až příliš těsně u těla, takže Ron prakticky neměl šanci cokoliv zahlédnout.
Sedla si do pohodlného křesla u krbu ve společenské místnosti Nebelvíru a pustila se do čtení.

Miljá Hermiouno,
Bil bych mocz rát, kdybysi mohlja přijet na prazdnyny do Bulgarska. Proszim odjepiš obrátkou.
Tvoj Viktor K.

Hermiona byla štěstím bez sebe, vždy jí jenom psal, že ji miluje, ale ještě jí nikdy nepozval do ´Bulgarska´. Běžela do sovince, držíc dva pergameny a brk. Na jeden napsala rodičům, že se v srpnu pojede podívat na Viktora a pak pojede rovnou do školy a na druhý už psala Viktorovi.

Milý Viktore,
jsem moc ráda, samozřejmě přijímám, zaletaxuju se k tobě 1. srpna, jen mi musíš napsat adresu.
S láskou Tvá Hermiona

Viktor moc dobře anglicky neuměl, zato Hermiona ovládala bulharštinu stejně dobře jako angličtinu, jako by jí mluvila od narození. Ještě než poznala Kruma, věděla, že na Turnaj tří kouzelníků přijedou Bulhaři a Francouzi. Proto si hned u paní Pinceové vypůjčila slovníky a začala se pilně učit.
Bulharština byla lehká, základy ovládala do týdne, plynně hovořila do měsíce. S francouzštinou to bylo horší, ale také ji do půl roku zcela zvládla. Nechtěla se znemožnit před našimi hosty.
Bulharština i francouzština se jí velmi hodily. Pravidelně si psala s Gabriellou, sestrou Fleur, s kterou se také velmi blízce spřátelila.
A teď stráví v Bulharsku celý měsíc, jak úžasné.

„Hermiono,“vyhrkl ji z přemýšlení Ron.
„Co ti napsal Krum?“ zeptal se nevinně.
„Napsal mi, abych přijela na prázdniny k němu, do Bulharska.“
„Ach tak, už jsem myslel, že něco hodně důležitého,“vyjel podrážděně Ron, trochu zčervenal a pokračoval: ,,A ty, Hermiouno, pójedješ do Bulgarska?“pokusil se o Viktorův přízvuk.
„Samozřejmě, že pojedu, je to skvělá příležitost. Naučím se ještě lépe bulharsky, i když nemyslím, že by to šlo!“odpověděla Hermiona a vyběhla portrétem na chodbu.
´Zřejmě zamířila do knihovny, zlepšit už tak dokonalou bulharštinu,´pomyslel si Ron.

Dny pomalu ubíhaly, do prázdnin zbývaly všehovšudy čtyři dny. Hermiona začínala být nervozní, vždyť má už jenom 35 dní na přípravu. Moc se těšila na Viktora, snila o hodinách o tom, co spolu budou dělat, kam půjdou... V málo chvílích, kdy měla otevřené oči si všimla, že jí Malfoy věnuje moc zvláštní pohledy. Nebyly plné arogance, ale lásky, něhy, touhy... A dokonce se i usmíval. Ne takový ten odporný úšklebek typu ´Jsem pán světa a ty jsi ubohý červ, kterého mohu kdykoliv zašlápnout´, ale láskyplný vroucný úsměv. Tohohle Malfoye neznala.
Čekal na ni před učebnou lektvarů, zoufale se snažil upravit a málem si okousal i nehty na nohou. Konečně vyšla. Bílé splývavé šaty ke kolenům, rozčepýřené vlasy, čokoládové oči, smyslný a rošťácký úsměv.

´Vzhled BOHYNĚ,´ pomyslel si Draco. V ruce držel jednu její knížku, kterou si nedávno vypůjčil za účelem pozdějšího vrácení a příjemné konverzace.

„Harry, Rone, počkejte!“zakřičela Hermiona.

Draco tu čekal na ní. A ona si klidně běží za tím hrdinou Potterem a špindírou Weasleyem. Čekal tu na ni MALFOY, na mudlovskou šmejdku. Měla by mu zlíbat prach z jeho špinavých bot.

„Hej, šmejdko, počkej, něco si ztratila,“řekl Draco chladným hlasem.

„Co?“zeptala se slušně Hermiona, ale v duchu ji zamrzelo, že jí zase řekl šmejdko. Tak ji nenazval už dlouho.
„Albert Einstein, Teorie relativity,“vysvětlil tiše Draco
„Ty ho znáš, Malfoyi?“
„Jistě. Byl to úžasný německý vědec, sice mudla, ale nikdo není dokonalý,“mluvil ještě tišeji než předtím. Hermiona zůstala stát s otevřenou pusou. Malfoy a zná Einsteina, téměř nemožné.
„Ztratila si řeč, Hermiono, přijď si pro ni v sedm večer do astronomické věže. Přijď přesně.“

Řekl jí Hermiono, ale tak tiše, že to mohla slyšet jen ona. Řekl jí Hermiono, Malfoy ji oslovil jménem, Draco...

„Co ti chtěl?“
„Ukradl mi jednu knížku, Harry, ale chce mi ji dnes večer vrátit.“Hermiona se až podivila, jak zněl Harryho hlas hrubě, zato Mal...Dracův, byl jeho pohlazení vánku v příliš horkém létě.
„Hermiono. Hermiono, posloucháš mě? No tak, Hermiono, mám mu jednu vrazit?!“
„Ne, Rone, to nebude nutné.“

---

´Tři čtvrtě na sedm, už bych asi měla jít, abych to alespoň stihla dvě minuty před sedmou,´říkala si sama pro sebe.

V 19:01 vešla Hermiona do věže, ale Malfoy tam nebyl. Čekala, že ji vynadá za pozdní příchod, ale on tu prostě nebyl.
´Přijď přesně,´pomyslela si Hermiona.

Po deseti minutách už byla nervozní. Z tašky, kterou měla přehozenou přes rameno, vytáhla brk a na pergamen napsala vzkaz pro Malfoye.

Malfoyi, čekala jsem na tebe, odcházím, je 19:21, knížku si nech mám ještě jednu.HG

Lístek položila na desku stolu a vyšla ze dveří. Cestou polohlasně nadávala na Malfoyovu adresu, když ucítila tupý úder a ocitla se na zemi. Na chvíli ztratila vědomí, a když se probudila štípal ji Malfoy do tváře.

„No tak, probuď se, Mio, sakra, co jsem to udělal?“Hermiona pomalu otevírala oči, ale za chvíli zase omdlela. Cítila jen jak ji někdo vzal do náručí a pomalu nesl dolů po schodech, zřejmě na ošetřovnu.

„Madame Pomfreyová, Poppy, kde jste, Mám tu pacientku!“ volal z plna hrdla Draco s náznakem strachu.
„Už jdu, co se stalo?“
„Šel jsem do astronomické věže, ona šla dolů. Nevšimli jsme si sami sebe, vrazil jsem do ní a ona omdlela. Zkoušel jsem ji probudit, ale znova omdlela,“odpověděl zadumaně Draco.
„Nejspíš má otřes mozku. Pane Malfoyi, co tu ještě děláte? Přinesl jste ji, mám snad napsat rodičům, jaký máte skvělý charakter, že jste pomohl mudlovské šmejdce?“optala se Poppy s pohrdáním v hlase.

Malfoy už otevíral ústa v nějakou trefnou poznámku, ale Pomfreyová ho zarazila.

„Dobrá, dobrá, přidávám 20 bodů za vaši galantnost, tak, spokojen, a teď už jděte!“

Tomuhle prostě neměl sílu odporovat.
V následujících dnech chodil Draco jako tělo bez duše. Hermiona se stále neprobudila, začínal být dost nervozní. Jestli ho dříve považovali za ledovou osobu bez citů, museli teď hodně obrátit. Draco byl v těchto dnech jako uzlíček nervů. Každou přestávku chodil za Hermionou, jestli se neprobrala, ale žádná změna se nekonala. Čtyři dny uplynuly jako voda a náhle tu byl konec školního roku. Draco napsal otci, že se dohodl s ředitelem a zůstane v Bradavicích ještě týden, aby mohl pomáhat na ošetřovně. Odpovědí mu byl hulák, ale nakonec otec dovolil. Mladý Malfoy se z ošetřovny nehnul ani na krok, dokonce přemluvil Poppy, aby mu tu zařídila lůžko. Aby byl své Růžence co nejblíž.
Když jí zrovna nedával vyživující a posilující lektvary, povídal jí o sobě, svém otci a o dětství. Povídal jí, jak ho otec nesnášel, ale musel ho vystát, protože byl pokračovatel rodu.
Vyprávěl jí, že se jednou přeřekl, nazval otce tatínkem, vysloužil si tak sadu Cruciatu. Bylo mu tenkrát pět.
Mluvil o své matce, říkal, že miluje lilie a růže, ale nemiluje jeho.
Také jí řekl, že ho nikdo nemiloval a on si myslel, že také nedokáže milovat. Jenže se prý spletl.

„Uvědomil jsem si to teprve nedávno,“začal vyprávět osmý den, co byla Hermiona v bezvědomí, „ale začal jsem obdivovat, mít rád, oblíbit si a dokonce milovat. Jsi to ty, Mio,“už dávno ji neoslovoval Grangerová, nebo dokonce mudlovská šmejdko, „jsi to ty, ty jsi mi vdechla nový život, donutila mě, abych před tebou zahodil ledovou masku a skryl arogantní výraz. Abych aristokratické rysy ozdobil připitomělým zamilovaným úsměvem. Abych se chvěl vzrušením, kdykoliv si prošla okolo mě, nebo se na mě podívala. Donutila jsi mě k tomu, abych si připadal jako nevycválaný puberťák, který se celý třese, jakmile tě spatří. Miluju tě, Mio. Miluje tě, Mio Grangerová, dcero mudlů, miluju tě, jaká jsi a doufám, že ty mě budeš také milovat, takového, jaký jsem. Jestli budeš chtít, zřeknu se otce i matky své. Udělám cokoliv,“zakončil svůj monolog.

Chtěl se otočit a odejít pro lektvar, ale něčeho si všiml. Hermiona pohnula rukou, pootevřely se jí rty a na okamžik otevřela oči. Prudké světlo ji bodalo jako tisíce mečů, ještě než omdlela, něco stihla vykřiknout.

„Draco, taky tě miluji!“a upadla do šťastné dřímoty.