Jazykové verze:

Probuzení (do světa snů) - Probuzení 5

Probuzení 5 :: Autor: Lyra Materazzi
z povídky Probuzení (do světa snů)
Žánr: Psychologické
Žánr2: Slash
Postavy:
Harry Potter, Draco Malfoy


Přístupnost: pro všechny
Období: Po Bradavicích
Kapitola: 5 z 5


4. Kapitola ||

Nevěděl, proč si ji nechal. Vlastně se na ni ani nechtěl dívat, a tak ji na několik dní schoval. Jenže pak to nevydržel. Vytáhl ji z šuplíku a od té doby si ji skoro pořád prohlížel. Byla to ta fotka. Ta střední zvětšenina, na které byli oba dva.
Chodil celé dny sem tam, od ničeho k ničemu. Několikrát se přistihl, že přejíždí prsty po tváři v místech, kde se ho dotýkal Malfoy. Několikrát se přistihl, že si představuje, že jsou ty prsty Malfoyovy. Vyděsilo ho to. Jeho představy o dotecích a projevech citů patřily vždy jen neznámým postavám, anebo velkým autoritám, které si představoval jako své otce a u kterých věděl, že se jimi nikdy ani zdaleka nestanou. Proč? Protože o to nestáli. Jak prosté.
Kromě Siria.
V tom mu to opět došlo, zhroutil se vedle komody.
Objal se rukama. Představoval si, že ho někdo drží, že ho někdo konejší a někdo mu rozumí. Představoval si, že to dělá Malfoy.

Byl tak emočně vyprahlý, nedokázal nic dělat, nedokázal se vůbec na nic soustředit. Někoho strašně moc potřeboval.
Převaloval se na posteli. Představoval si, jak v ní není sám, jak ho někdo hladí po vlasech, jak mu někdo dýchá na krk. Začínal mít vážně dost. Dokonce i tělo už vypovídalo službu a začalo si dělat, co se mu zlíbilo. Harryho myšlenky se zběsile točily kolem nápadu zajít do Kabinetu, někoho si tam přes noc nabalit a vyspat se s ním. Úplně kohokoliv. Dokonce začal uvažovat, ke komu by se připojil do trojky, jen aby zažil alespoň zdání citu, aby na chvíli odehnal samotu hřejivým dotekem. Pak si uvědomil, že ještě nikdy s nikým nebyl. Vlastně se ani neuměl líbat. Pubertální pokusy s Cho a Ginny se za líbání považovat nedaly ani zdaleka. Tak jak by to tedy mohl udělat. Věk, kdy si své poprvé odbydeš s někým, u koho ani nevíš, zda k němu něco hlubšího cítíš, jen abys to měl už za sebou, dávno neměl. Navíc nebyl ten typ, který by tohle udělal. Vždy toužil po té pravé lásce, o které Hermiona četla všechny ty romány a o které byly všechny filmy, na které se dívala teta Petunie… Co na tom bylo špatného, že si to přál? Chtěl prostě zažít taky něco pěkného, to, co všichni zažívali už ve škole, zatímco on na to neměl ani myšlenky. Jak by tehdy mohl jít do Kabinetu a najít si tam někoho, kdo by uspokojil jeho tělesnou potřebu, když vlastně nikdy nic nezažil. Cítil se děsně, a proto si to musel prostě udělat sám. Nebo by hrozilo, že by do toho Kabinetu skutečně zašel, a to by nebylo v tomto stavu vůbec nic dobrého.
Náhle si připadal špinavý a ubohý. Kolik bylo jeho tělu ve skutečnosti let? 34? Už ani nevěděl.
Chtěl tak strašně moc žít, že se mu podařilo přežít mnohé, ale teď, když už žít bez problému konečně mohl, jakoby byl mrtvý. Jakoby žít neuměl. Nic, kromě strašné touhy, samoty a bolesti necítil. Někdy byl za tyto pocity vděčný, díky nim měl jistotu, že ve skutečnosti žije.

Existuje mnoho způsobů, jak se zabít. Chcete ale opravdu umřít? Přestat žít? Anebo svým odchodem chcete jen někomu ublížit? Ukázat na ně – to vy jste mi nepomohli. To vy jste na mě zapomněli. To vám jsem byl ukradený. Harry přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se ve skutečnosti zabil.
Jenže pak si uvědomil, že by ublížil několika lidem, které měl rád. Což nechtěl, a tak s těmito úvahami přestal. Pokud se chce dostat opět na nohy, musí se vzchopit. Pokud chce žít, což v hloubi duše chtěl moc, musí si najít něco, díky čemu žít bude. Z nočního stolku popadl fotoaparát.

**


Nevěděl, kde by měl začít. Ale touha tvořit byla naráz silnější, než cokoliv jiného. V mysli se mu v průběhu všedních dnů a obyčejných činností začaly zjevovat imaginativní obrazy, které si zoufale přál uskutečnit.

„Harry! Kolikrát jsem tě prosila, abys tím už přestal. Moc dobře víš, že kouření škodí zdraví,“ Hermiona byla celá nešťastná. „Navíc to nedává moc dobrý příklad pro Rose a Huga,“ povzdechla si.
„Promiň, Hermi,“ ještě naposledy si popotáhl a tipl cigaretu. „Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Povídej,“ vešla do místnosti.
„Vlastně,“ zadrhl se a těkal očima po obývacím pokoji. „Říkal jsem si, jestli bys mi nechtěla dělat mo-modelku?“
„Harry – co?!“ vyprskla Hermiona a sama za sebe se v tu chvíli za svoji reakci zastyděla.
„Na focení. Mám v hlavě různé obrazy a chtěl bych je uskutečnit,“ pokrčil rameny rázem mnohem sebejistější potom, co už svůj nápad nahlas vyslovil.
„Jsem šťastná, že máš chuť něco vytvářet, ale obávám se, že já nejsem zrovna ten správný objekt na focení. Ale mohli bychom společně přijít na někoho zajímavého, kdo by se ti na fotografování hodil mnohem víc – “
„ – myslím, že to nechápeš,“ skočil jí do řeči. „Na tuto fotku bych chtěl tebe.“
Hermiona se pod tíhou Harryho zeleného pohledu začervenala. Jako kdyby byli opět ve škole a nebyl v podstatě něco jako její syn.
„Ale Harry opravdu si myslím, že to není dobrý nápad. Vždyť mám do typického prototypu krásy mnohem daleko a ani nejsem fotogenická!“
„Jsi krásná,“ zavrtěl hlavou. „A o tom, jestli jsi, nebo nejsi fotogenická bych se přesvědčil nejraději sám, ano? Pojď!“ Chytl ji za ruku a vedl do sousedícího pokoje. „Tady je strašně krásné světlo. Musíme toho využít do té doby, než slunce zapadne.“ Gestikuloval rukama a ukazoval jí ono místo, kam dopadaly paprsky světla. Potom upevnil tmavě modrou látku na stěnu. Dále ji různě pokrabatil a poházel po zemi tak, aby vytvořil zátiší, do kterého by si Hermiona sedla.
„Akcio jablka,“ švihl hůlkou a z kuchyně k nim přiletěla mísa červených a granátových jablek.
„Jak vidím, tak jsi se na mě už přichystal,“ vydechla plná překvapení Hermiona.
„Jo, měl jsem hodně času na přemýšlení.“
Hermiona pozorovala Harryho, jak se snaží všechno nachystat a scenérie před jejíma očima ji podivuhodně dojímala. Harry stavěl kytice uschlých květin, takže to za chvíli v připravovaném zátiší vypadalo jako v záhonu. Zaplavila ji vlna štěstí, protože už dlouho neviděla takovou vášeň v jeho očích.
„Je tu jenom jeden jediné problém,“ otočil se k ní naráz nejistě.
„Jaký?“
„Představoval jsem si to jako akt,“ začervenal se pro změnu Harry.
Nastala chvíle ticha.
„Harry Pottere!“ Hermiona se nadechla z plných plic a poté se hlasitě zasmála. „K tomu mě nikdy nepřinutíš!“
„Hermionoo, nebudu se dívat.“
„Já to neudělám! Já to neudělám – !“
Asi o půl hodiny později klečela Hermiona před Harrym naprosto svlečená, přemítajíc o tom, že nemůže uvěřit, že zrovna toto opravdu dělá. Uschlých květin bylo ovšem tolik, že Hermionu v podstatě zakrývaly. Harry navíc rozcuchal Hermioně její dlouhé, husté vlasy, takže vypadala jako divoženka. Vlasy jí také zakrývaly prsa, tudíž si je nemusela zakrývat rukama. Harry ještě poházel po scéně jablka. A polovinu jich rozkrájel, Hermioně dal do rukou rozkrájená granátová jablka.
„Klidně je jez, bude to vypadat dobře,“ přikyvoval si. Vzal fotoaparát a začal fotit.
„Jez je Hermi a rozmačkávej je. Ne nesměj se, tvař se vážně.“ Snažil se ji vést tak, aby měla větší povědomí o jeho představě.
Hermiona se jako kdy na povel začala smát.
„Harry! Já se prostě nemůžu tvářit vážně, přijde mi to celé úplně absurdní!“
„Ale není Hermiono! Je to umění, vžij se do toho! Nemáš se za co stydět, jsem tady jenom já a já nic nevidím. Jsi krásná a všechno je prostě perfektní! Bude to skvělá – ,“ Harry se v půli nedokončení věty zasekl. „Kdybys tak měla ještě hada,“ zašeptal.
„Štěstí, že tady žádného nemáme,“ smála se Hermiona a přitom se rozpaky jemně třásla. Jenže než se stihla vzpamatovat, Harry zmizel. Proboha kde jde?
„Harry?“ zakřičela. „Harry?!“
„Jsem tady, počkej.“
Harry na ni volal někde za zahrady. Hermiona postupně začala tušit, co to má znamenat.
„Harry Pottere, to nemyslíš vážně!“ zakřičela na něj celá zděšená právě ve chvíli, kdy jí v ruce přinášel živého hada.
„Neboj se, všechno jsme si vyjasnili. Erishah na tebe nebude zlá, navíc je strašně zvědavá na fungování blesků, odrazek a samotného fotografování.“
„Ty s ní mluvíš?“ vydechla překvapeně Hermiona.
„Ano, tak jako vždycky přece,“ Harry pokrčil rameny a položil hada jménem Erishah Hermioně na tělo.
„To nedělej – proboha! Já si cením všech tvorů, ale nepřipadám si dostatečně emočně stabilizovaná a vyzrálá na to, abych si jakékoliv zvíře nechala pokládat na holé tělo! – ale Harry já myslela, že se tvůj hadí jazyk spolu se smrtí Voldemorta vytratil!“
Harry se smál. Hermiona byla úžasná, v jedné chvíli se strachovala o svůj holý život a styděla se před fotoaparátem, a v druhé na všechno zapomněla a začala opět přemýšlet nad tím, kterak by věcem kolem sebe přišla na kloub.
„Nene, nezmizela,“ Harry fotil jeden snímek za druhým. Erishah se klidně omotávala Hermioně kolem zápěstí a vyhřívala se ve slunečním světle, které do místnosti proudilo z otevřeného okna.
„To je skvělý, to je úžasný,“ Harry si nedokázal pomoci. Celý obraz před ním ho naprosto fascinoval. Hermiona opravdu vypadala jako mytická divoženka. V tom se Erishah pohnula, Hermiona si v tu chvíli třela jedno oko o prsty, Erisha způsobila, že se Hermiona lekla a trhavým pohybem celých prstů si udělala růžovou táhlou šmouhu přes oko. Šmouha byla ze šťávy z granátového jablka. Harry několikrát zacvakal.
„Myslím – myslím, že to máme, Hermiono! To je to, co jsem chtěl,“ vydechl šťastně a slunce mezitím zapadlo.

Hermiona mu pomohla v domě zřídit temnou komoru na vyvolávání kouzelnických, ale i mudlovských fotografií. Nebyl v tom zase takový rozdíl nicméně Harry kromě klasických kouzelnických pohyblivých obrázků toužil po zhotovování i nehybných fotografií. Chtěl mít pocit, že skutečně a absolutně zmrazil určitý obraz, na který nechtěl zapomenout.
Zavřel se v místnosti. Připravil si lázně s kouzelnickou vývojkou a ustavovačem, nezapomněl si ani napustit obyčejnou čistou vodu na praní fotografií od kouzelnických ingrediencí a chemikálií. Potom zhasnul všechna světla a rozsvítil klasické červené světlo. Chvíli čekal, až si jeho oči přivyknou tmě. Po chvíli si vybral už předem vyvolaný negativ a vložil jej do zvětšovače. Vysunul jednu jeho část a ujistil se, zda je obraz plně ostrý. Ne nebyl. Malá štěrbina světla, která se objevovala na desce stolu byla podivuhodně zkřivená. Plně se soustředil na obraz promítající se fotky na desce stolu. Vybral odpovídající velikost a otáčel kolečkem tak, aby fotografii dostatečně zaostřil. opět zkontroloval štěrbinu, jen pro jistotu, a s uspokojením zjistil, že je vše dokonale ostré. Téměř poslepu vytáhnul z proti světlu zabezpečené složky odpovídající velikost papíru pro fotografii a postavil ji na desku stolu pod zvětšovač. Zapnul časovač. Tikot hodin byl příjemný pro jeho uši. Sledoval, jak se obraz doslova vpíjí do fotografického papíru. I přestože vše záviselo na jeho představivosti, protože ve skutečnosti nedokázal vidět, jak se světlo maluje na papír. V tom časovač začal zvonit a světlo se vyplo. Harry velmi rychle popadl fotografický papír a hbitým, prudkým pohybem jej vsunul do magické vývojky. Jemně s obrazem pohyboval dokud na papíře nezačal objevovat obraz. Zprvu se objevily jen velmi jemné kontury Hermioniny ruky, poté se fotografie začala sama vykreslovat až do jejího zaplnění. Harry sledoval, jak barvy a jejich tóny postupně nabývají na intenzitě a začínají se čím dál tím více podobat skutečnosti.
Bylo to kouzelné.
Fotografii vzal pomocí kleští, magii teď ještě mohl použít, a vhodil jí do vody, aby z ní omyl všechny nepotřebné částice z magické vývojky. Opět vzal kleště a fotografii vhodil do kouzelnického ustavovače. Červenou lampou si posvítil na fotografii tak, aby přesněji viděl, co se na ní odehrává. Navíc mohl konečně začít používat kouzla na dotvoření obrazu. Představil si všechny barevné tóny, které v reálnu chyběly, avšak v jeho představách kompletně dotvářely atmosféru scény. Jemně rozhýbal Hermioniny pramínky vlasů tak, aby se pohybovaly jakoby v lehkém vánky. Šťáva a zrníčka z granátových jablek stékala po jejím těle. Zajíkl se. Bylo to úžasné.
„Hermiono? To je něco,“ usmál se.

**

Po ujištění, že na fotografii nejde vidět žádná část Hermioniných intimních partií a že na fotografii nelze odhadnout identitu portrétované ženy se Hermiona uklidnila a ujistila Harryho, že jeho fotografii chce vidět až na jeho vlastní vernisáži. Harry byl zprvu zklamaný, chtěl se o svoji práci podělit, chtěl ji Hermioně ukázat. Nicméně to mu na druhou stranu vlévalo mnohem větší chuť svoje vize dokončovat. Dostal teď úplně novou chuť do života a spolu s ní ho napadla ta myšlenka. Vlastně na ni přišla Hermiona, aniž by si toho byla věda. Neříkal náhodou ten kluk, že je Malfoy jeden z největších sběratelů umění? Pokud se mu podaří udělat dobrou práci a uspořádat výstavu tak, aby o ní byl všeobecný zájem (což nebyl takový problém, protože v kouzelnickém světě umělci pracovali velmi, velmi pomalu a výstav bylo jako po šafránu, tudíž na sebe mohl strhnout pozornost prakticky pouze díky jedné výstavě) mohl by na ni přijít i Malfoy – anebo třeba někdo jiný. Samozřejmě, že už neměl v plánu se s Malfoyem setkat po takovém ponížení, které mu Malfoy uštědřil. Přemýšlel nad ním docela často, to byla pravda. Ale o pozornost již prosit nehodlal. Chtěl to Malfoyovi prostě jen nějak vrátit.

**

„Ve tvé auře je něco zvláštního, něco, co jsem ještě nepoznala, ale velmi se mi to líbí, Harry,“ zasnila se blondýnka. „Jsem velmi ráda, že tě zase vidím,“ chytla ho jemně za ruku.
„Taky jsem rád, že tě po tak dlouhé době vidím, Lenko,“ vyhrkl Harry. „Copak jsi dělala ve Skandinávii?“
„Byli jsem s Nevillem a taťkou na expedici po stopách Muchlorohého chropotala. Každý rok podnikáme několik takových akcí, které jsou plné dobrodružství. Nechtěl bys jet příště s námi, Harry?“
Lenka se za tu dobu vůbec nezměnila. Vypadala naprosto stejně, tak jak si ji Harry pamatoval z dob Bradavic, ani její chování se příliš nezměnilo a záliba v podivnostech se nevytratila. Při setkání s Lenkou měl Harry nakrátko pocit, jakoby se vůbec nic nezměnilo. Bylo to zvláštní, ale strašně příjemné. Její přítomnost měla na jeho psychický stav blahodárný vliv, a proto se s Lenkou začal stýkat.
Byl vděčný Hermioně, že ho donutila, aby se s Lenkou zkontaktoval. Harry totiž vyhledával zajímavé tváře do svého fotografického projektu a Lenka se zdála jako perfektní volba. Harryho při té příležitosti napadla zajímavá myšlenka, kterou by rád zrealizoval. Už na ní nějakou dobu pracoval a dnes ji hodlal uskutečnit.
„No… možná bych někdy i jel,“ řekl opatrně, „ve Skandinávii jsem vlastně nikdy nebyl.“
„Ó, tak to by bylo úžasné!“ zatleskala Lenka radostí. „To až povím taťkovi! Ten bude velmi nadšený!“
„A našli jste toho chropotala vůbec?“ Harry popotáhl z cigarety.
„Ach ne, bohužel ne. Předpokládáme, že jsme tam jeli zrovna v období, kdy byli v říji, a proto se zdržovali ve svých úkrytech,“ povzdechla si.
Harry se uculoval.
„Napadla mě taková věc,“ začal po chvíli. Lenka se zatočila jako víla a utrhla jednu modrou květinu.
„Říkal jsem si, že bych tě s nimi rád vyfotil.“
„To zní fanfárově, Harry! Jsou to sice plachá stvoření, ale nepřála bych si nic jiného, než s nimi mít nějako hmatatelnou vzpomínku!“ rozradostněla se dívka.
Harry se zasmál. „Ale nepůjdeme je hledat, Lenko. Musíš mi je jen co nejpřesněji popsat a já zhotovím jejich obraz, aniž bych je viděl na vlastní oči. A tento jejich obraz vložím do fotografie s tebou.“
„A to je možné?“ Zvláštní odpověď od Lenky.
„Jo, jasně že je! Stačí mi jen tvoje vzpomínka, nebo myšlenka na ně. Myslím, že mám nějakou konstruktivní schopnost pomocí které je dokážu přenést do fotografie – těžko se to popisuje, ale rád bych to z tebou vyzkoušel.“
Lenka si zastrčila kvítko za ucho a chytla Harryho za ruku a táhla ho k nim do domu. „Dobře Harry, jsou to opravdu nádherní tvorové – jo a dávej pozor na to, kam šlapeš, jsou tu škrny!“

Potom, co si spolu dali výborný ledový čaj z kopřiv, pomerančů a badyánu se společně pustili do práce. Harry udělal několik snímků Lenky jen tak v domě, když mu podávala sušenky a když mu barvitě popisovala muchlorohé chropotaly a další podivná (podle Harryho) neexistující, anebo prostě něj neviditelná stvoření, která měla Lenka na starosti. Lenka byla šťastná, že se zčistajasna konečně zjevil někdo, kdo její vášeň k těmto zvláštním tvorům sdílí. Harryho vlastně nezajímalo, jestli jsou skuteční, zajímal ho Lenčin popis. Uvědomil si, že od doby, co se jako jedenáctiletý společně s Hagridem dostal do kouzelnického světa, jakoby ztratil představivost. Jednoduše ji nepotřeboval, když se ukázalo, že jsou v tomto utajovaném světě skutečné i jeho nejtajnější sny. Začal nad tím přemýšlet, kouzelníci nevynikali moc velkou představivostí. Ale Lenka byla jiná.
Překvapilo ho, že s nahotou neměla sebemenší problém. Její dlouhatánské bílé vlasy zakrývaly téměř vše, a proto se Lenka cítila v podstatě svobodně i bez oděvu. Vypadala jako víla.
„Ten akt je vůbec velmi zajímavý, Harry. Fotíš i muže?“
„No, zatím jsem to nezkoušel,“ Harry se začervenal. Nedokázal si představit sám sebe, jak by reagoval, kdyby fotografoval nahého muže. Svoje červenání chtěl strašně moc ovládnout ale nešlo mu to. Lenka to však nekomentovala.
„Nepřijde mi to tolik zajímavé,“ řekl, aniž by si uvědomil, že mluví nahlas. „Ženy jsou křehké, mýtické, chci vás znázorňovat, jako kdybyste byli všechny víly.“
„To je pohádkové,“ vydechla Lenka.
Závěrka hlasitě klapala jak Harry mačkal spoušť. „Možná.“
Potom, co Harry vyfotil všechen film se Lenka kvapně oblékla a sepla si vlasy do stuhy. „Hermiona povídala, že plánuješ uspořádat výstavu, už víš kde?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ještě jsem nad tím moc neuvažoval.“
„Jeden můj přítel pracuje v kouzelnické galerii na příčné ulici, můžeme se tam spolu jít zeptat,“ navrhla mu.
„Já jsem si vlastně říkal, že bych to vystavil anonymně nebo spíš pod pseudonymem ze začátku. Jsem rád, že se o mně teď tolik nepíše – dobře, pořád se o mně píše, ale už to není tak děsný, jak to bylo předtím. No a tak bych na sebe nechtěl moc upozorňovat, víš.“
„Ach, chápu, Harry. Ale na výstavu se mnou půjdeš, co říkáš?“
„Dobře. Co vystavují?“
„V Paláci současného umění je dnes vernisáž Herberta Wintera, je to německý kouzelník a v současnosti patří mezi nejdražší kouzelnické umělce. Věnuje se kouzelnické malbě.“
„Cože už dnes?“
„Ano, ano, máme ještě hodinku čas než to začne,“ přikyvovala Lenka.
„Ale Lenko! Na něco takového jsem nebyl připravený!“
Ačkoliv Lenka pořád působila jako mladičká dívenka z Bradavic, skutečně už byla dospělou ženou, která věděla, co chce a jak toho dosáhnout.
„Koupíme si dobrou zmrzlinu v nově obnovené cukrárně Floreana Fortescueho, půjdeme na vernisáž, podíváme se na obrazy a poté se v klidu přesuneme zpátky domů. Harry, jsi umělec, měl bys začít poznávat a podporovat současné umění.“
Harry velmi pochyboval, že by zrovna on měl být umělcem, ale Lence v tu chvíli nějak nedokázal odporovat. Vždyť jen fotografoval a chtěl si obrazy se své mysli přenést na plátno. Něco takového ho přece ještě nedělalo umělcem. Lenka měla ale pravdu v tom, že by se v umění přece jen vzdělávat měl. Už tolikrát si říkal, že by zašel do galerie, ale ještě pořád měl blok vycházet do společnosti. Myšlenku na nové studium ve škole ihned za plašil, na tyto úvahy měl času ještě dost a znepříjemňovat si jimi den rozhodně nehodlal. Lenka měla taky pravdu v další věci, zmrzlina mu udělala neskutečně dobře. A skutečnost, že byla Příčná ulice nezvykle vylidněná, se mu zamlouvala.
„Neboj se,“ zašveholila Lenka, „nikdo si tě dnes ani nevšimne.“
Galerie, do které vstoupil poprvé v životě, byla zasazena do nádherného vzdušného prostoru, který se svým vzhledem podobal staré továrně anebo nepoužívanému nádraží. Interiér byl v podstatě celý bílý a z velkých francouzských oken sem nádherně pronikaly paprsky pomalu zapadajícího slunce, vydechl úžasem. Již samotný prostor ho ohromil. Ach ano, tak tady by si dokázal představit mít svoji vlastní výstavu.
„Aura tohoto místa začala vesele pulzovat, jakmile jsi sem vstoupil, Harry. Musel to cítit snad každý,“ pronesla Lenka lehce zastřeným hlasem. Harry se neubránil myšlence, že mu nyní Lenka připomněla trochu profesorku Trelewneyovou a zašklebil se.
„Pojď,“ lehce se dotkla jeho ruky a vedla ho kupředu více do prostorů galerie, v níž se rozléhala hudba a zpěv zpěvačky, kterou Harry neznal. Lenka na někoho v davu zamávala, všude bylo opravdu hodně lidí.
„Má sladká Lenko! Mé sny mi prozradily, že se tady dnes potkáme!“ zvolal podivně excentrický kouzelník a široce rozpřáhl ruce, aby mohl blonďatou čarodějku obejmout.
Harry se v okamžiku dovtípil, že podivuhodný mladý muž, jenž mu byl představen jako Nicolas, byl Lenčiným spolužákem, který byl před lety na stáži v Jinotaji u Xenofiliuse Láskoráda. Harry ze zdvořilosti setrval několik chvil v rozhovoru a poté se s výmluvou vzdálil. Lence ani Nicolasovi to evidentně nevadilo, měli si toho hodně co říct. Harry procházel podél stěn galerie, v tichosti si užíval, že si ho zatím nikdo moc nevšimnul, a díval se na obrovské pohyblivé obrazy. Nikdy tak velké kouzelnické obrazy neviděl, navíc to vypadalo, jakoby měly všechny osoby na plátnech předem daný jednotný scénář či rovnou stanovenou „choreografii,“ která podtrhovala téma výstavy. Harry se snažil vyhýbat všem známým anebo povědomým tvářím. V davu rozpoznal hojné množství kouzelnické smetánky. Připadalo mu zvláštní, že se všichni náhle odvracení od obrazů a začínají se tlačit určitým směrem, jako by na něco čekali. Mimoděk si uvědomil, že také hudba utichla.
„Co to…“ zašeptal, když se zastavil vedle schodů, vedoucích do druhého patra galerie.
„Dobrý den, srdečně vás vítáme na slavnostní vernisáži pana Herberta Wintera. Jsme moc potěšeni, že právě naše galerie, která mimochodem ve své sbírce vlastní část děl pana Wintera, má dnes tu čest představit tohoto světově proslulého umělce…“ nějaká žena, která měla kolem hlavy obtočený dlouhý tmavý cop se ujala úvodního slova a postupem začala představovat a zároveň děkovat několika v předu stojícím lidem spolu s hlavní hvězdou tohoto večera. Takže to bylo vlastně slavnostní zahájení, jak mu mohlo ujít, že se něco takového na vernisážích běžně také dělá. Několikrát se ozýval ohlušující potlesk všech přítomných. Harry se krátce zapomněl, protože v davu hledal Lenku a jejího známého přítele, a protože nevěděl, co se na vernisážích sluší a patří, tleskal stejně tak jako většina zde přítomných. Poté čarodějka s hustým copem kolem hlavy předala slovo Herbertu Winterovi, umělci světového ražení. Starší pán měl velmi příjemné a inteligentní vystupování.
„…jsem vděčný za tak vřelé přijetí v této zemi. Chtěl bych jen říct, že když jsem byl mladý, rozhodoval jsem se, co budu se svým životem dělat, a spolu s dalšími přáteli jsem dospěl k závěru, že umění, je jedna z mála věcí, která má v dnešním světě cenu. A dnes, po mnoha a mnoha letech musím konstatovat, že jsme všichni měli pravdu.“
Několik lidí se zasmálo, mnoho z nich tleskalo.
„Skrz svoji tvorbu vyprávím příběhy a své názory už několik dekád. Chtěl bych jen ještě poznamenat, že pokud chcete něco říct, potřebujete čas, abyste mohli příběh vyprávět. Což je také jedno z hlavních témat této výstavy. Čas. A tomu, se mi díky Merlinovi, dostalo. Děkuji také paní ředitelce galerie, Agátě Aramintové,“ kouzelník se před ženou s copem kolem hlavy hluboce uklonil, „za uspořádání této nádherné výstavy.“
Aha, takže ta žena Agáta tady má nejspíše hlavní slovo. Harry se snažil ženu zapamatovat zároveň se ohlížel i po ostatních lidech. Všiml si obrovského rautu s všemožnými barevnými platy, které byly plné jídel a pití – a při té příležitosti si také povšimnul mnoho lidí, kteří svoji pozornost upínali pouze ke cateringu. Harry se ušklíbl. Napadlo ho, že by si mohl udělat aspoň jednu fotku toho davu a ukázat ji později Hermioně.
„ – a také bych chtěl vyjádřit obrovské díky panovi Dracu Malfoyovi za – “
Harry sebou škubl. V hrudi se mu snad srdce propadlo o několik metrů do země, pokud to bylo možné. Přes hučící krev a hlasitý tlukot srdce nemohl slyšet, co Winter o Malfoyovi říkal. Takový to pro něj byl šok. Merline. Mohl jen sledovat jak z davu vyšel snad ten nejelegantnější kouzelník, který určitě vyhrával všechny společenské rubriky. Draco Malfoy si potřásl rukou s Herbertem Winterem a přitom se mu jemně uklonil.
Ach bože, musí zmizet.

„Výstavu nyní považujeme za zahájenou!“ pronesla slavnostním tónem Agáta Araminta a lidé se jako na povel začali hrnout ke stolům s jídlem. Dobře, musí najít Lenku. Rychle se s ní rozloučí a potom odkud co nejrychleji vypadne. Zastaví se sem v týdnu, až tu nebudou davy lidí a galerie bude poloprázdná – pokud tedy někdy poloprázdná bývá! Splašeně se rozhlížel kolem sebe, ale svoji kamarádku nikde neviděl. A Malfoy se taky někde vytratil. Merline, je tady tolik lidí. Začínal si připadat ztracený a za nic na světě, opravdu za nic se teď nechtěl setkat s Malfoyem.
„Ale není tohleto Harry Potter?“ ozvalo se odkudkoliv a Harry ustrnul podruhé.
„Ale tak je přece dávno mimo…“
„Ano, ano je to Potter!“
„Ale kde se…“
„Potter!“
Harrymu děsem vyklouzl malý fotoaparát z ruky.
Zprvu ševelení, sem tam nějaký výkřik se proměnil v hlasité překřikování se davu. Náhle neexistovala žádná výstava, neexistovala žádná galerie, raut nebo snad Herbert Winter jeden z nejslavnějších kouzelnických umělců na světě. Celý vět se v galerii smrskl do jednoho jediného jména. Potter. Co je umělec proti zachránci světa?
A každičký člověk se v galerii začal rvát o to, aby Harrymu Potterovi byl co nejblíže, aby ho viděl, aby se ho dotknul. Všichni běželi k němu a Harry se zoufalým výrazem sledoval jak se prostor mezi ním a rozvášněným davem každou sekundou smrskává. Nasucho polkl. Panebože kde je ta Lenka?! A kam se zatoulal jeho foťák? Téměř hystericky vykřikl. Bez svého fotoaparátu se nemohl přemístit, měl tam přece fotky z dnešního focení! Bez nich odsud nemůže odejít. Rychle se rozhlédl kolem. Všichni s dychtivými výrazy hltali Harryho od hlavy až k patě. Vřískot jeho jména byl ohlušující. Dupot davu byl tak silný, až měl Harry na zlomek vteřiny strach, že zavěšené obrazy popadají na zem. Postupně začaly prostorem prolétat i blesky fotoaparátů od jiných fotografů, které Harryho oslepovaly. Harry chtěl utéct, ale zakopl o schody, u nichž stál a spadl na zem. Tak teď to bude, teď bude jeho konec. Šílený dav ho udupe, anebo roztrhá na kousky, aby si každý mohl donést domů mikroskopickou část Pottera. Kdesi v dálce zaslechl Lenku. Byla strašně daleko.
„Pottere,“ chladný hlas zbavený emocí se ozval z jeho bezprostřední blízkosti. Hlas byl jako blesk z čistého nebe v zápalu emocionálních výkřiků. Vynikal mezi všemi.
Harry se po něm otočil. Cítil kapky ledového potu, jak mu ztékají po tváři.
„No tak Pottere, podej mi ruku!“ Draco Malfoy stál téměř vedle něj, oddělovaly je pouze železné schody vedoucí nahoru. Harry ani nestihl pomyslet, jak se sem Malfoy tak rychle dostal.
„Ale můj – “
„Mám ho.“
„Ale – “
Dav se přibližoval.
Malfoy na nic nečekal, prostě popadl Harryho ruku sám a přemístil se s ním.

Počet přečtení: 588 krát
Hodnocení: nehodnoceno
4. Kapitola ||
Vydáno: 24.02.2018 22:47 :: Aktualizováno: 01.03.2018 11:24

Hodnocení kapitoly
Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé.
Komentáře u kapitoly



© 2006 Fanfiction.PotterHarry.Net


Powered by Weall
Textová reklama: Figurky a repliky | Africké masky na prodej | Ubytování Planá nad Lužnicí |

Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners.
The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work.
No copyright infringement is intended.