Jazykové verze:

Porcelain - Porcelain

Porcelain :: Autor: Estriel
z povídky Porcelain
Žánr: Romantika
Žánr2: Slash
Postavy:
Harry Potter, Draco Malfoy


Přístupnost: Od 18ti let
Období: Kdysi dávno
Kapitola: 1 z 1


||

Porcelain
~by Estriel~



Varování: Povídka obsahuje explicitní sexuální scény.



„Utrhl jsi květinu a zvadla. Chytil jsi motýla a zemřel ti v dlani. A tak jsi zjistil, že krásy a lásky se lze dotknout jen srdcem.“
-John Lennon-

„Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
-Antoine de Saint-Exupéry, Malý Princ-



Na začátku šestého ročníku si Neville Longbottom přivezl do Bradavic květinu. Byla nádherná a, jak Neville tvrdil, velmi vzácná. Jediným problémem s onou rostlinou zvanou Timideus Vulnerabilia spočíval v tom, že kdykoliv se jí někdo pokusil dotknout, ba se k ní jen přiblížit a přivonět si, květinka se schovala zpět do svého poupěte posetého trny.

„Má strach, že jí někdo ublíží!“ vysvětloval Neville něžně a převyprávěl celý mýtus spjatý s onou bylinkářskou raritou.

Odrůda Timideus Vulnerabilia údajně nebývala vždycky tak netýkavá. V dávných dobách rostly ony nádherné květiny i ve volné přírodě pro potěchu všech kouzelníků i mudlů. Ovšem jednoho dne nějaký mág, jehož jméno dávno upadlo v zapomnění, vynalezl lektvar – smrtící jed – jehož hlavní přísadou byla právě Timideus Vulnerabilia.

Čaroděj začal nebohé květinky trhat ve velkém a jal se míchat nápoje, které přinesly zkázu mnoha lidem.

Rostliny – v zoufalé snaze o přežití a záchranu vlastního druhu – se ozbrojily tak, jak nejlépe mohly; nechaly si narůst trny a tvářily se jako pouhý plevel, kdykoliv se k nim někdo přiblížil.

„Nepozná, jestli jí chceš ublížit, nebo jestli to s ní myslíš dobře,“ řekl tehdy Harrymu Neville. „Vyžaduje to důkladnou péči, hodně času a především lásku toho, kdo ji pěstuje – potom ta rostlinka pochopí, že je v bezpečí, a přestane se svému majiteli bránit,“ pokračoval poté Neville a v očích se mu nadšeně zalesklo.

Harry nikdy nechápal, co Nevilla na jeho slavné Timideus Vulnerabilia tolik fascinuje a láká. Nikdy nechápal, proč je ochoten se tak dlouho piplat s jedinou rostlinou, když krásných květin je na světě plno a Neville si přece klidně mohl pořídit nějako jinou, přátelštější, jednodušší...


~*~



Never thought you’d make me perspire
Never thought I’d do you the same
Never thought I’d fill with desire
Never thought I’d feel so ashamed
Me and the dragon can chase all the pain away

-Placebo, My Sweet Prince-




„Harry, ach Harry...ano... ach, Harry. Můj Harry, Harry, Harry!“

Tichý, intenzivní šepot laská jeho sluch, zatímco horký přerývaný dech se třepotá na jeho tvářích, čele, rtech, krku a chvějící se prsty se vplétají do jeho rozcuchaných vlasů, zarývají se do jeho ramen, nehty přejíždějí po holých zádech.


V nevelké kruhové místnůstce na špičce východní věže bradavického hradu vládne lezavý chlad; za drobnými kulatými okýnky, jejichž tabulky dávno přestaly těsnit, skučí studený vítr, který dosud neztratil mrazivou štiplavost; kapky deště zběsile pleskají o sklo okýnek. Plamínky několika svíček se mihotají a poblikávají, jak se co chvíli závan větru probojuje dovnitř.


Jediné „vybavení“ představuje nepořádná snůška pokrývek a polštářů povalujících se na podlaze uprostřed místnosti, obklopena roztroušenými kousky oděvů. Jako hnízdečko a poslední útočiště dvou ptáčků; vysoko, co nejdále od světa „tam dole“.



~*~



Když býval Harry Potter mladší, mívala jeho teta Petunie v obývacím pokoji domu č. 4 v Zobí ulici vystavenou vázu. Stála v rohu na nízkém stolku z tmavého dřeva a kdykoliv Harry vešel do obýváku, jeho pohled se okamžitě stočil jejím směrem.


Váza byla zhotovena z bílého porcelánu, který byl tak tenký a umně zpracovaný, že když zrána do místnosti nakukovalo slunce, zdála se váza být mléčně průsvitná, celé její tělo se rozjasnilo v dokonalém kontrastu s tmavým stolkem, na němž stála; jako by úlomek slunce zůstal uvězněn v jejím nitru.


Harry si vázu často mlčky prohlížel, neboť byla nepochybně tím nejvkusnějším a nejpůvabnějším předmětem v celé domácnosti, možná byla svého času dokonce tím nejpůvabnějším v Harryho životě.


Váza Harryho přitahovala jako magnet, on ji však pozoroval vždy jen z bezpečné vzdálenosti, odkud očima obdivoval její křehkou krásu a eleganci jejích křivek. Nikdy se neodvážil vázy dotknout – bál se, že by ji snad mohl nechtěně poškodit či snad dokonce zničit.
Harry je fascinován křehkostí a již tehdy byl přesvědčen, že krásu je třeba chránit a zachovávat s velkou opatrností.


Pak do vázy Dudley jednoho dne kopl v záchvatu dětinského vzteku. Porcelán se roztříštil na kousíčky, které jako žalostné slzy zazvonily o podlahu. Dudley ani nebyl potrestán, ale Harrymu bylo vší té krásy, jež přišla vniveč, o niž byl tak surově připraven, velice líto.



~*~



Harry si mimoděk uvědomí, že se celý třese. Ale není to chlad okolního vzduchu, co přivolává husí kůži a téměř zimničně ho rozechvívá.


Jeho pleť se leskne drobnými krůpějemi potu, pramínky vlasů se mu lepí ke spánkům, líce zdobí rozpálený ruměnec. Rty má maličko nateklé od nekonečných polibků, lape po dechu v krátkých intervalech, pod pokrývkami je nedostatek čerstvého vzduchu, ale Harry nepotřebuje dýchat, nepotřebuje kyslík, protože tohle je dokonalé, každá sekunda, každé polohlasné zasténání, každý dychtivý pohyb.


Jsou propleteni jeden do druhého v pevném objetí, jako by se báli, že každou chvíli by mohl jeden či druhý zmizet, rozplynout se, roztříštit se.


Čekali tak dlouho a nyní chtějí víc, dál, výš.



~*~





Když Harry poprvé spatřil botanickou zahradu v Bradavicích, jeho srdce zaplesalo radostí. Byl okouzlen... Té krásy! Tisíce druhů, barev, vůní a tvarů! Rozličné rostlinky, jejichž voňavé květy se třpytily ranní rosou, podobny diamantům, rubínům a safírům, v Harrym vyvolaly málem posvátnou úctu – byly tak křehké, tak sličné, tak dokonalé.



Toužil se květin dotknout, pohladit jejich sametové listy, setřít slzy z okvětních plátků, přivonět a zhluboka vdechnout jejich sladký parfém.

A přece se bál oné krásy dotknout, aby jí neublížil, aby ji – byť omylem, nezáměrně – neohrozil.



Krása a křehkost Harryho odjakživa neuvěřitelně přitahovaly a lákaly, ale zároveň v něm vzbuzovaly bázeň – jeden neopatrný či ukvapený pohyb by mohl pro veškerou nádheru, která tolik lahodila Harryho smyslům, zamenat definitivní rozsudek smrti.




~*~





Tiché zasténání. Rozechvělé vydechnutí ho pohladí po líčku, horké rty se přitisknou na jeho spánek v lehkém polibku. Bříška prstů putují po jeho obličeji, jako by si chtěla zapamatovat každou konturu, každý tah. Z Harryho úst vyklouzne slastný vzdech. Cítí se tak naživu, tak skutečný jako už dlouho ne, a ten pocit pulsuje jeho tělem jako životodárný proud.

~*~




Po rozčarování s Cho Changovou a šoku, který mu způsobila Siriusova smrt, se Harry začal stranit jakýchkoliv vztahů a kontaktů s lidmi kolem sebe. Chtěl být sám se svou bolestí, se svým zklamáním a tichým zoufalstvím, chtěl se pomalu užírat ve své opuštěnosti; společnost ostatních mu byla na obtíž.
Ovšem netrvalo dlouho a Harry začal postrádat vzájemnou blízkost, vřelost a teplo lidské sounáležitosti.

Překvapilo ho, když tolik potřebné porozumění a útěchu nalezl – spíš než u svých dvou nejlepších přátel – tam, kde by ho nikdy nenapadlo hledat. U Nevilla Longbottoma.


Neville, mnohem sebevědomější a schopnější než kdy dřív, Harrymu rozuměl – konec konců i on věděl své o ztrátách milovaných bytostí. Poskytl Harrymu oporu, na určitou dobu se stal jakousi jistotou a stálicí v Harryho emotivní bouři... Naslouchal mu, radil, pomáhal, povzbuzoval.


Harry v Nevillovi našel dobrého přítele; nicméně postupem času si uvědomil, že potřebuje něco víc, že cokoliv, co kdy může sdílet s Nevillem, není dost. Harry netušil, co přesně mu schází, ale dosud nepoznaný pocit vnitřního neklidu a touhy mu nedával spát...


Harrymu bylo šestnáct a jeho snahu vysvětlit si ten prapodivný pocit neúplnosti, který ho sžíral, docela vehementně rušilo jeho vlastní tělo, dožadující se pozornosti.


Proto když se mu dostalo překvapivě otevřené nabídky od Seamuse Finnigana, Harry se odhodlal zkusit něco nového, přestože měl jisté obavy a pochybnosti.


Ke svému úžasu zjistil, že se ve společnosti chlapců cítí velmi dobře – lépe, než by si kdy dříve byl ochoten připustit.


Nespoutanost a bezprostřednost fungovaly poměrně dobře, pomáhaly zahnat nepříjemné myšlenky a dlouhosáhlé úvahy nad tím, co se Harry vlastně snaží získat.


Po Seamusovi následovali v krátkých rozestupech ještě Terry Boot a Michael Corner.


Harry se bavil, nepřemýšlel, nechal se zasvětit do věcí, na které by se dřív ani neodvážil pomyslet, přinejmenším ne bez začervenání. Líbilo se mu to. Doteky, škádlivé polibky, opilé hrátky, vzrušující sex...


Ovšem časem si musel Harry chtě nechtě přiznat, že přece jen možná hledal něco jiného; protivný neklid v něm hlodal dál a dál. Jeho tělesná schránka byla spokojená – ale Harry si uvědomil, že to není vše.


Něco mi schází! Ale kde to mám sakra hledat?!


Připadal si jako mozaika, v níž chybí poslední dílek – krásná a báječná, ale přesto ne dokonalá. Připadal si nekompletní.


Každý nový vztah pro něj znamenal podvědomou naději – naději, že konečně přijde vytoužená odpověď na jeho očekávání; že objeví onen nepoznaný pocit, který opěvují básnící a na nějž bardové skládají ódy.
Doufal, že konečně získá svůj chybějící střípek. Vkládal tedy do všech svých vztahů část sebe v naději, že na oplátku obdrží něco málo ze svého partnera.


Ovšem poměry se Seamusem, Terrym i Michaelem byly pro Harryho v tomto ohledu trpkým zklamáním.



Měl chlapce rád. Ale dívky... Dívky Harrymu připomínaly květiny – zdály se mu tak jemné a půvabné, byly potěchou pro jeho oko. Jejich porcelánová křehkost ho přitahovala – napadlo ho, že možná v jemné dívčí povaze nalezne to, po čem se dosud marně pídil.


Když Harry zatoužil po dívčí společnosti, neměl o pozornost oněch dosud nepoznaných křehkých bytostí nouzi, přestože k nim přistupoval spíše s bázlivým ostychem, než se sebejistotou Casanovy... Vždyť kterou dívku by nezajímal, byť jen maličko a ve skrytu duše, slavný Chlapec, který zůstal naživu.


Bylo to koncem šestého ročníku, kdy začal dívkám věnovat pozornost – a tehdy si nemohl nevšimnout, v jakou labuť dospěla Ronova mladší sestra.


Harry si zcela náhle uvědomil, jak hladkou a bezchybnou pleť Ginny má; všiml si roztomilých pih zdobících její drobný nosík; zaujatě pozoroval její ladnou houpavou chůzi a přemýšlel, jaké jsou asi na dotyk pramínky dlouhých vlasů, které se stáčely do úhledných prstýnků na Ginnyině štíhlé šíji.
Byla jako právě rozvitá růže v botanické zahradě, tak svěží a čistá. Harry zatoužil mít tuhle rozkošnou květinku sám pro sebe.



~*~



Harry teď leží na zádech na nepořádné směsici dek, polštářů a hábitů a vychutnává si lehké polibky, které jsou postupně umisťovány po celém jeho těle: jemný dotek rtů na tváři, celá řada polibků na krk, dolů přes jeho hruď, na pupík (špička jazyka na okamžik vklouzne dovnitř a Harry se celý zachvěje, jak jím prostoupí vlna slasti), provokativně na vnitřní stranu stehen...

„Ach, prosím...“ zašeptá Harry, aniž by si to uvědomoval. Chce víc. Pravou rukou se snaží dosáhnout na pramínky hebkých vlasů, které ho šimrají na kůži spolu s každým dotekem rtů; levá ruka zoufale zašátrá kolem sebe hledajíc oporu, něco, čeho by se mohla chopit, kam zatnout nehty – Harry ucítí mezi prsty jemné hedvábí, a když ve své ruce spatří zeleno-stříbrně pruhovanou kravatu, málem se opile usměje, jako by mu myslí bleskl přitažlivý nápad – Ach, těch možností...

~*~



Krátce před minulými prázdninami se Harry rozhodl, že Ginny získá. Naštěstí si nemusel příliš lámat hlavu s tím, jak dobýt dívčino srdce – to mu totiž patřilo již léta.

Ginny byla křehká a drobná, když ji držel v náručí; zářící jako hvězda, když hleděl do jejích pomněnkových očí; a sladká a voňavá, když líbal její krk, ramena, ňadra.

Ginny jím byla málem posedlá, zahrnovala ho pozorností, sladce se usmála pokaždé, když se jejich pohledy střetly, byla něžná a jemná.

Harry se už téměř domníval, že nalezl dokonalost, že dívčina křehkost ho bude nekonečně těšit, že časem Ginnyina přítomnost zaplaší jeho neklid. Během léta, kdy s Ginny strávil několik dnů, týdnů, musel poněkud zklamaně shledat, že tomu tak není.

Plně si to uvědomil jednou v noci. Tajně se přikradl do jejího pokoje, kde na něj Ginny, nádherná v tlumentém světle a s planoucími rozpuštěnými vlasy, čekala.

Milovali se, Harry dívku svíral pevně v objetí, nechával se okouzlit její jemnou vůní a měkkostí jejího těla. Byl to dokonalý pocit a Harry měl dojem, že ztrácí kontrolu sám nad sebou, jako by se realita rozplývala v pouhý nejasný obrys, zapomněl na všechno kolem, nemyslel na nic než...

Jeho nehty sklouzly po jejích zádech, jeho zuby se mimoděk zaryly do jejího ramena, ach...

Harry zděšeně vytřeštil oči, když sebou dívka v jeho náručí trhla a zakňourala bolestí jako poraněné kotě.

Následně se cítíl pod psa, přestože ho Ginny ujišťovala, že se nic nestalo, že je vše v pořádku, že se jen lekla...

Ublížil jsem jí, zvonilo Harrymu v hlavě. Bylo to, jako by byl nechtěně zavadil o porcelánovou vázu, jako by byl polámal křehkou květinu.

Měl strach se Ginny znovu dotknout. Kromě toho pochopil, že s křehkou dívkou po boku bude muset stále hrát roli hrdiny – a Harry, ačkoliv si připadal jako sobec, se potřeboval alespoň v soukromí z postavení hrdiny vymanit, potřeboval „vypnout“, zbavit se veškerých myšlenek a zábran, potřeboval ztratit kontrolu.

Rozešel se s Ginny, způsobuje jí tak bolest. Ale Harry s ní nedokázal déle zůstávat. Křehkost dívek ho začala děsit – musel poodstoupit do bezpečné vzdálenosti.


~*~






Pravou rukou konečně najde záplavu světlých vlasů a sevře jejich pramínky mezi prsty – tak pevně, že to pravděpodobně bolí. Ale to nevadí...

Harry se ztrácí, vznáší se, je to tak opojné, prudké, nedočkavé...


„Bože, Draco,“ zamumlá nezřetelně, než jejich rty splynou v dalším polibku. Následuje série něžností podél jeho krku: rty, zuby, rty, zuby... Bolest nebo slast, všechno se rozplývá a prolíná; Harry zadržuje dech a jeho nehty téměř zoufale sklouznou po Dracových holých zádech, zanechávajíce růžové stopy...



~*~






Bylo to v jedné z nezáživných, stereotypních hodin Dějin čar a kouzel, jakých všichni zažili již tisíce. A přesto tahle utkvěla v Harryho mysli jako něco nezapomenutelného... Tehdy, několik týdnů po začátku sedmého ročníku, si poprvé všiml.


Profesor Binns právě monotónním hlasem líčil povstání bludiček v sedmnáctém století; většina žáků buď pospávala či se věnovala všemu možnému jen ne dějinám.


Harry, sám s těžknoucími víčky, těkal unaveným pohledem po třídě: Hermiona s brkem v ruce, pilně píšící poznámky. Deam Thomas začtený do fotbalového magazínu. Pansy Parkinsonová měnící se znuděným výrazem barvu svého laku na nehty pouhým poklepáváním hůlky. Crabbe dřímající s pootevřenou pusou. Malfoy melancholicky zírající z okna.


Malfoy melancholicky zírající z okna?! To Harryho vytrhlo z polospánku. Malfoy obvykle zíral nenávistně, znechuceně, škodolibě... Malfoy a melancholie – dvě slova, který by Harryho nikdy dříve nebylo napadlo použít v jedné větě. A přece...


Výraz v Malfoyově tváři, zatímco nepřítomně sledoval kapky deště stékající v klikatých cestičkách po okenní tabulce, skutečně připomínal smutek, jakousi ztracenost, bezradnost...


Harry fascinovaně přihlížel onomu intimnímu momentu; druhý chlapec – netuše, že je pozorován – jako by byl ztracen kdesi hluboko uvnitř sebe, v místech, která jinak zůstávala tak pečlivě ukryta pod maskou chladné netečnosti; Harry se zatajeným dechem sledoval celou řadu emocí rozehrávaných v rysech jindy tak rezervované tváře.


Malfoy bezmyšlenkovitě zvedl ruku, z níž nechal vyklouznout dosud svíraný brk, bříškem štíhlého ukazováku přejel přes svůj dolní ret, obkresluje tak jeho konturu, a poté se mimoděk zamračil, na jeho čele vystoupily dvě jemné brázdy. Bílé zuby se krátce zaryly do citlivého rtu, Malfoy zavřel oči, tiše vydechl, jakoby nevěřícně potřásl hlavou, jeho ruka spočívající na stole se sevřela v pěst...


Bylo to pouhých několik sekund, ale Harry měl dojem, jako by se čas zpomalil, vnímal každý detail, objevuje tak náhle zcela nový úhel pohledu na svého rivala. Malfoy byl tím posledním, v kom by Harry byl hledal krásu a křehkost – a přece tam byla, v každém nádechu, v každém elegantním pohybu rukou, tak bijící do očí, že Harry tak docela nechápal, jak ji mohl celou tu dlouhou dobu zkrátka přehlížet.


Nikdy předtím neviděl Malfoye působícího tak zranitelně a odhaleně – a zatímco dříve by možná byl zauvažoval, jak onoho letmého nahlédnutí pod Malfoyovu ochrannou masku využít proti němu, nyní to v Harrym vzburcovalo zvědavost.


Malfoy musel být v prapodivném rozpoložení, když nechal před tolika lidmi tak neopatrně sklouznout iluzi sebejisté povýšenosti. Harry přemítal, co mohlo být příčinou. Na co myslíš? ptal se v duchu, neschopen přestat se dívat.


Pak jako by se Malfoy probral z transu... Snad vycítil, že je pozorován; vzhlédl a jeho pohled se střetl s Harryho zpytavýma očima.


Harry měl dojem, že v šedých očích zachytil výraz, v němž dosud ulpíval zbytek odeznívající emoce, smutku (a studu? – bylo to vskutku to, co Harry viděl?) – pak ovšem jakýkoli náznak citu z Malfoyovy tváře vyprchal. Ještě věnoval Harrymu jeden ze svých tradičních úšklebků, načež se odvrátil a sklonil se nad svým pergamenem.



Tehdy se Harry začal dívat – skutečně dívat. Doposud Malfoye bedlivě pozoroval jako nebezpečného soupeře, ba nepřítele, s nedůvěrou a obezřetností. Spatřiv však úlomek z Malfoyova skutečného , Harry zahořel zvědavostí, toužil pohlédnout pod masku, chtěl vědět, co leží uvnitř – byl odhodlán objevit skutečného Draca... Jako by pozoroval květinu opatrně vykukující z poupěte; Možná – napadlo ho – možná je k vidění více než pýcha a arogance. Snad to bylo naivní, ale Harry Potter věřil, že by mohl objevit něco víc - představoval si, že se z ošklivé kukly vyloupne krásný motýl, že v nezajímavé škebli najde perlu.


Začal si všímat věcí, detailů, které dříve ani nepostřehl, zdánlivě bezvýznamných náznaků, které však při bližším prozkoumání mohly prozradit mnoho z toho, co je nepozorným očím skryto.


Harry si uvědomil zvláštní hloubku, tkvějící v Malfoyových očích – tichá a neproniknutelná jako by střežila mnohá tajemství, jimž Harry nerozumněl, nemohl rozumět; jako by se snažila zastínit bolest, jejíž původ Harry neznal a nemohl znát.


Malfoyovy vlasy měly neopakovatelný stříbřitý nádech; štíhlé prsty dokonale upravené – snad až příliš, s málem nepřirozenou pečlivostí; na chlapce nezvykle útlá zápěstí. Jeho kůže Harrymu víc než co jiného připomínala porcelán – a Harry uvažoval, zda Malfoy pod dlouhými rukávy a s úzkostlivou starostlivostí zapnutými knoflíky neskrývá šrámy, růžové stopy na bílé kůži. Působil tak křehce – a přece Harry věděl, že Draco takový ve skutečnosti není. Alespoň fyzicky.



~*~




Plamínek svíčky poblíž jednoho z okýnek se zatřepotá a s posledním bliknutím zhasne, jak se vítr opřel do netěsnící tabulky v dalším zuřivém náporu.

Ani jeden z chlapců tomu nevěnuje pozornost: leží naproti sobě, prudce oddechují.


Štíhlý ukazovák obkreslí jizvu na Harryho čele a Harry si všimne, jak šedé oči na kratičký okamžik zahalí temný mrak, jak po Dracově tváři přeběhne odlesk vzpomínky – a zase, zase ten stín, kterému Harry nerozumí, jen na zlomek vteřiny se vynoří na povrch...


Harry si druhého chlapce přitáhne blíž k sobě, odhodlán slíbat jakoukoliv stopu bolesti z Dracovy duše, ať už je její příčinou cokoliv. Jejich rty se spojí v dalším polibku a Harry pozoruje, jak ono tajuplné cosi vyprchá z Dracových očí, aby je nahradila touha, hlad, chtíč.


Harry hledí do šedých očí se vzrušením rozšířenými zorničkami a putuje dolů po Dracových zádech, sleduje linii páteře, níž a níž, škádlivě, provokativně pomalu vklouzne do úzké stružky mezi Dracovými půlkami, bříšky prstů tře citlivou kůži.


Draco nechá klesnout víčka a z jeho rtů splyne sotva slyšitelné vzdychnutí:


„Prosím...“


~*~


Draco si nemohl nevšimnout. Potterův upřený, neodbytný pohled ho pronásledoval, kdykoliv se Draco ocitl v jeho zorném poli. Neuvěřitelně ho to rozčilovalo.


V Potterových očích za skly brýlí bylo něco, co nepoznával – a Draco neměl rád, když se na něj lidé dívali, aniž by on sám věděl proč. Cítil se neklidný pod Potterovým drobnohledem... Dávno si zvykl na standartní pohledy signalizující Nenávidím tě; dovedl reagovat na Jdi k čertu, tak jasně vepsané v Potterově obličeji; rozuměl vzteklému Zabiju tě – ale teď se na něj zatracený Harry Potter díval úplně jinak.


Něco rozhodně není v pořádku, uvědomil si Draco pokaždé, když se střetl se zelenýma očima planoucíma čímsi neidentifikovatelným. Měl to být on, kdo Pottera dokáže rozhodit jediným pohledem – a ne naopak!


Draco se cítil celý nesvůj, zvláštně zranitelný a odhalený, jako by se Potter snažil proniknout do míst, která Draco tak pečlivě střežil. Dohánělo ho to k šílenství. Po dvou týdnech měl té hry plné zuby... Co si o sobě vlastně myslí?! bublal v něm vztek.




Jedním z míst, která měl Draco v Bradavicích nejraději, byla školní knihovna. Utíkal se do jejích prostor vždy, když zatoužil po klidu, když chtěl být sám, mimo mumraj vlastní koleje.


Regály plné starých mlčenlivých knih ho svým způsobem uklidňovaly; přísný dozor madam Pinceové zase zajišťoval ticho i za hektických odpolední.


Draco se mohl usadit k jednomu z několika stolů s objemným svazkem, mohl předstírat, že studuje, a tím odradit všechny, kdo by ho snad chtěli otravovat.


Draco byl vzteky bez sebe, když našel Harryho Pottera i v místech, která mu jinak byla útočištěm. Ani ho nenapadlo, že nebelvírský hoch prostě jen pracuje na domácích úkolech a shodou okolností se ocitl v knihovně ve stejnou chvíli jako Draco – ne! Potter to dělá schválně, Draco o tom byl naprosto přesvědčen.


Zamračeně se posadil co nejdál od stolu, který okupoval Harry, a dal se do přípravy na hodinu lektvarů, snaže se Potterovu přítomnost ignorovat.


Jeho vlastní neschopnost prostě se na toho zmetka vykašlat ho rozčílila ještě víc. Po půl hodině vzdal svou marnou snahu o napsání pěti a půl stopové eseje o využití jedovatých přísad v léčivých lektvarech, kterou jim Snape zadal za domácí úkol. Místo toho bezděčně žmoulal svůj brk; naštvaný na Potterovu opovážlivost a především sám na sebe... Neměl by se nechat tak snadno vyvést z míry!


Na krajinu za okny se již pomalu snášel soumrak a většina žáků knihovnu už opustila. Rozlehlá místnost plná regálů se utápěla v šeru, madam Pinceová kdesi podřimovala, jen nad dvěma stoly dosud plála kouzelná světla.


Draco si byl jist, že ho Potter úmyslně provokuje, že čeká, až Draco ztratí svou trpělivost, čeká, že se Draco zvedne od stolu a něco udělá, čímž prohraje ten pomyslný souboj kdo z koho...


Proto zůstal sedět, snažil se přinejmenším vypadat klidně a vyrovnaně – konec konců, přetvářka byla jednou z věcí, kterým byl učen již od útlého dětství. Znovu se sklonil nad knihou, ale nesoustředil se; vzhlédl, věnoval Potterovi chladný pohled. Bylo to nesnesitelné!


Na Potterových rtech se usídlil podivný napůl úsměv, napůl úšklebek; v zelených očích živě jiskřilo... Ne! Draco byl odhodlán nedopřát Potterovi tu radost, chtěl zůstat na místě, chtěl ho ignorovat; co si to Potter o sobě myslí?, nemůže přece takhle neomaleně zírat, u Merlina, ať mi dá pokoj! Draco vztekle zaklapl knihu a – málem převrhnuv své křesílko – prudce vstal.



Harry seděl v knihovně nad úlohami od profesorky McGonagallové, snaže se přijít na kloub principu antropomagie. Bylo to únavné. Proto když se do knihovny přihrnul Draco Malfoy a šlehl po něm záštiplným pohledem, Harry jeho příchod považoval za potřebné rozptýlení.


Dokončil rozepsanou poznámku, poté vzhlédl a zaostřil na Malfoye, který se uvelebil co nejdále od něj.


Pozorování zmijozelského prefekta se mu již stalo přirozeným a Harryho samotného udivilo, kolika nových věcí si během oněch necelých čtrnácti dnů stačil všimnout.


Malfoy vždycky jako první vytáhl ze své brašny brk a pečlivě jen položil na stůl, teprve potom se staral o ostatní pomůcky. Psal levou rukou, zatímco prsty pravé bezmyšlenkovitě objížděl kontury svého pergamenu, co chvíli také volnou ruku zvedl, aby si odhrnul z čela pramínky světlých vlasů. Často se při psaní zarazil a mimoděk skousl špičku brku mezi zuby –Harry již několikrát uvažoval, zda Malfoy používá cukrové brky, jaké prodávají v Medovém ráji.


Harry dobře poznával mnohá z Malfoyových gest, když ho pozoroval přes řadu stolků v knihovně, v níž již téměř zavládlo šero.


Způsob, jakým Draco pevně svíral a žmoulal svůj brk – dělal to vždy, když ho něco rozčilovalo.
Způsob, jakým několikrát stiskl svůj dolní ret mezi zuby, jako by byl nervózní a přesto se pokoušel zachovat zdání chladného nadhledu.
Napětí v jeho ramenou; styl, kterým seděl...


Harry všechny ty drobné signály dokázal rozluštit – dobře věděl, že Draco je obezřetný, že si dává pozor, aby neudělal něco, co by prozrazovalo, jak se doopravdy cítí. Harry onu zdánlivě klidnou fasádu prohlédl a zjištění, že jeho pouhý pohled dokáže Draca natolik rozhodit, ho potěšilo. Bylo to... zajímavé. Mimoděk se pousmál.


Sledoval, jak se Draco krátce zamračil... Představil si tichý vnitřní souboj, který Draco asi musel svádět, který však záhy vzdal a s třísknutím zavřel knihu na stole před sebou. Harry sledoval, jak se Draco zvedl a rázným krokem si to zamířil k němu.


„Pottere!“


Harry pomalu zvedl oči a setkal se s Dracovým rozezleným pohledem.


„Potřebuješ něco, Malfoyi?“ zeptal se poté jako by nic, aniž by se obtěžoval vstát od stolu.


Se zájmem se díval, jak Draco polknul, jednou rukou se opřel o desku stolu, maličko se naklonil směrem k Harrymu, aby poté polohlasem řekl:


„Přestaň s tím, Pottere.“


Jeho hlas zněl výhrůžně, ale Harry vytušil neklid, který bublal pod vrstvou jedovatostí.


Vlastně tak docela nechápal, proč Malfoy, kterému nikdy dříve nedělalo problémy stát ve středu pozornosti, náhle budí dojem, jako by se pod Harryho pohledem necítil ve své kůži.
Co Harry tehdy nemohl tušit, byl fakt, že Dracovi nevadila pozornost jako taková, ale způsob, jakým se na něj Harry díval – jako by chtěl něco víc, vědět víc, vidět víc, získat víc...


„S čím mám přestat?“ nadzvedl Harry obočí v předstírané nechápavosti.


„Víš moc dobře, co mám na mysli,“ štěkl Draco a sevřel ruku až dosud klidně spočívající na stole v pěst. Zatracený Potter! Poté se narovnal, pohodil hlavou a vysunul bradu pohrdlivě dopředu, dávaje najevo, co si o Potterových hříčkách myslí. „Ať už se snažíš o cokoliv, Pottere, nebude to fungovat,“ ušklíbl se. Hleděl na nebelvírského hocha s hlavou lehce nakloněnou stranou, s přezíravě přivřenýma očima a s klasickým Malfoyovským výrazem ve tváři; doufaje, že působí sebejistěji a rozhodněji, než se cítil.



Dřív než si stihl uvědomit, co dělá, Harry vstal – nebyla to Malfoyova slova, co ho donutilo zvednout se od stolu, ale něco, co z Draca vyzařovalo, jeho pohyby, jeho postoj, jeho překvapivě melodický hlas... Opět se mu vybavilo jeho zjištění z oné hodiny Dějin čar a kouzel před několika dny: Draco Malfoy v sobě měl cosi zvláštně krásného.


Harry se díval, jak Draco trochu naklonil hlavu, jako by vystavoval na obdiv hladkou kůži na svém krku a nabízel lepší přístup; fascinovaně sledoval pohyb elegantní ruky, kterou Draco zvedl ze stolu, aby ji poté opřel o svůj bok maličko natočený Harryho směrem; pak zdvihl oči zíraje na Dracova ústa, rty našpulené v provokativním, vyzývavém úšklebku; a konečně pohlédl do jeho očí napůl skrytých pod smyslně přivřenými víčky...


Vtom z Dracových úst vyklouzla špička jazyka a rychle přejela po dolním rtu, zanechávajíc jeho povrch lesklý a vlhký a... Ach! Harry zíral s vytřeštěnýma očima a náhle se nemohl ubránit myšlnekám na to, jak tyhle rty asi chutnají, jaké by to bylo, umístit několik letmých polibků na bezchybnou kůži na Dracově krku, jaké by to bylo vplést prsty do jeho jemných vlasů, které se v kouzelném osvětlení knihovny zlatavě třpytily, jaké by to bylo... Harry přestal přemýšlet a udělal krok vpřed, přibližuje se k druhému chlapci.


„Nebude to fungovat, říkáš?“ hlesl maličko ochraptěle a postupoval dál vpřed. A než mohl Draco zareagovat, zdvihl Harry ruku, opatrně vjel prsty do světlých vlasů těsně za Dracovým uchem a přitáhl ho k sobě, aby mohl tázavě přitisknout své rty na jeho.


Harry cítil, jak Draco zaskočeně ztuhl, a přece doufal, že neskončí v nemocničním křídle následkem nějaké obzvláště nechutné kletby z Dracovy hůlky... Všechny logické myšlenky se ale začaly pomalu rozplývat, jak se Harry ztrácel ve světě zcela nových vjemů – Dracova ústa byla vším, co si představoval, jeho rty tak vláčné a měkké a sladké...


Cítil, jak paralyzované napětí v Dracově těle povolilo, jeho rty se maličko pootevřely, jakoby úžasem. Harry to považoval za souhlas, byť váhavý, a špička jeho jazyka vykloula ven z jeho úst, aby pomalu zmapovala Dracovy rty, zuby...


Než vůbec pochopil, co se stalo, narazil Harry zezadu do stolu, u kterého předtím seděl.


Draco, který ho od sebe náhle vší silou odstrčil, na něj zíral s vytřeštěnýma očima, s šokem zcela jasně čitelným ve tváři, s růžovým nádechem na lících.


Harry několikrát zamrkal, nechápavě potřásl hlavou, načež se konečně pozorně podíval na světlovlasého chlapce. Uvědomil si, že Draco se od hlavy k patě celý chvěje. V šedých očích vězela hrůza – šok a stud a strach a zmatek, všechny emoce tak silné a intenzivní, až to nebylo normální. Harry nerozuměl.


Měl pocit, že by měl něco udělat – natáhl proto k Dracovi ruku, chtěl ho uklidnit, omluvit se, něco konejšivého říci, protože v Dracově výrazu se rovněž zrcadlila jakási zoufalá bolest...


Draco před Harryho vztaženou rukou ustoupil vzad, poté se otočil a rychlými, uspěchanými kroky zamířil k východu z knihovny. Ještě než se konsternovanému Harrymu ztratil z dohledu, dal se do běhu... Za chvíli už k Harrymu doléhalo jen vzdálené echo jeho kroků.



Když Draco konečně doběhl do zmijozelské koleje, aby se v ložnici posadil na postel a zatáhl kolem sebe její závěsy, cítil se zlomený jako už dlouho ne. Srdce mu zběsile bilo v hrudi a třásly se mu ruce. Lehl si, netečně zíraje na nebesa postele.


Co proboha přimělo Pottera – Pottera! – k něčemu takovému?! Ale snad to ani nebyl Potterův pokus ho políbit, co Draca tak vyděsilo. Ne. To spíš jeho vlastní reakce... Líbilo se mu to... Horko, které se pomalu začalo plížit jeho nitrem; vzrušení; pocit, který už už hrozil převzít vládu nad jeho rozumným úsudkem...
Než se Draco nadál, upadl málem do stavu opojného uvolnění, Potterovo náručí nabízelo příjemné teplo a... bezpečí? Pak si ale uvědomil, co dělá, a tíha vzpomínek, které by nejraději dočista vymazal ze své paměti, na něj dopadla jako nesnesitelné břímě... Tohle je špatné, varovala ho jeho mysl; upamatoval se na ostatní polibky, které dosud dostal, vzpomněl si na to, jak proti své vůli...


Sakra! Draco zaťal ruce v pěst, jak se v něm probudila intenzivní zášť. Nehodlal si dovolit sebemenší slabost, nesměl, nemohl; musel zůstat nad věcí, racionální...


Tak jako tak, cítil se pod psa; vzpomínka na událost v knihovně ho pálila na rtech a nedávala mu spát; Harry Zpropadený! Potter nedopřál jeho myšlenkám spočinutí.



~*~



„Prosím...“ Dracovo vydechnutí je téměř neslyšné, ale Harry ho slyší a usměje se sladkým úsměvem, který Draca zahřeje u srdce a rozpustí tak jakékoliv pochybnosti, které by ho snad mohly tížit.


Harry vtiskne letmý polibek na jeho rty a stále se usmívaje se oddálí, aby mohl zašátrat okolo sebe ve změti polštářů, pokrývek a hábitů.


K Dracově překvapení Harry nevytáhne svoji hůlku, aby vyslovil krátké kouzlo jako to dělával – Ach, na to teď nemysli! okřikne se Draco v duchu. Místo toho sleduje Harryho, jak otevře malou tubu, kterou nakonec našel v kapse svého hábitu; jak poté pokryje své prsty vrstvou čirého gelu, aby se pak znovu položil vedle něj.


Draco se zachvěje, když Harry nechá sklouznout svou druhou ruku po celé délce jeho páteře a přitáhne ho těsně k sobě.


„Připraven?“ zeptá se s úsměvem se rty milimetr od Dracova ucha, ale i přes škádlivý úsměv se v zelených očích zrcadlí upřímná starost.


Draco neodpoví, místo toho přitiskne své rty k Harryho a cítí, jak se úsměv na nich ještě rozšíří.


Harry ho pohladí po tváři a zároveň pomalu vsune jeden ze svých kluzkých prstů do jeho těla.


Draco se prudce nadechne – bolí to jen trochu a bolest s vzápětí smísí s rozkoší, když Harry prstem několikrát opatrně zahýbá, aby se ujistil, že si Draco na ten přece jen poněkud zvláštní pocit zvykne.


Draco se maličko zajíkne a ze rtů mu unikne tiché vzrušené zasténání.


Druhý prst – Harry je postupně roztáhne od sebe, pokrčí... Třetí.


Draco by nikdy nevěřil, že Harry dovede být tak provokativní, dává si na čas, ignoruje jeho občasné nedočkavé vzdechy.


„V pořádku?“ vydechne Harry po chvíli; z jeho hlasu zazní očekávání a touha a vzrušení – ale i něha a starost.


Draco zvedne ruku a dlaní přejede po Harryho zpocených spáncích, odhrne tmavé vlasy z jeho čela, nadzdvihne se, aby se mohl dotknout jeho rtů.


„Miluj se se mnou, Harry,“ zašeptá a je mu jedno, jak hloupě, nezmijozelsky a nemalfoyovsky to musí znít. Vše, na čem v tu chvíli záleží, je Harryho přítomnost a blízkost.



~*~



Harry nechápal, co to do Malfoye vjelo – cožpak se sám nechoval vyzývavě? Nechápal strach v šedých očích, když ho Draco tak náhle odstrčil; nevěděl, co udělal špatně, co udělal tak strašného...


Co asi! Políbils – jen tak! – člověka, který tě přes šest let považuje za nepřítele!

Ale ne, to nebylo ono – Harry to věděl, tohle nemohl být ten pravý důvod... Cožpak necítil uvolnění, do kterého se Draco krátce ponořil, než od sebe Harryho odstrčil? A to zděšení v jeho obličeji – Harry by byl přísahal, že se netýkalo jeho a toho, co právě udělal, ale že vyvěralo zevnitř, z hloubi duše, jako by se v Dracovi něco nepříjemného probudilo.


Harry si náhle připadal neskutečně bezradný. Proč Draco reagoval tak, jak reagoval? Nedávalo to smysl – Harry chtěl znát důvody, přál si nahlédnout do Dracovy duše – snad by pak porozuměl... Zcela z ničeho nic si vybavil Nevillovu květinu. Timideus Vulnerabilia. Draco.


Harry s povzdechem zavřel oči a vzápětí se pousmál. Měl bych si s ním promluvit.



Promluvit si s Dracem – ukázalo se, že se to snadněji řekne, než udělá.


Draco se Harrymu vyhýbal, jak jen to bylo možné; ignoroval jeho tázavé pohledy ve společných hodinách; z vyučování mizel vždy dřív, než se Harry nadál a na snídaně a obědy do Velké síně nyní chodil zásadně jindy než Harry.


Když přišel víkend, o němž se většina žáků chystala vyrazit do Prasinek, chopil se Harry příležitosti – Draco Malfoy totiž ve skupině zmijozelských mířících na nákupy chyběl.


Ron s Hermionou Harryho počastovali zvláštními pohledy, když jim na poslední chvíli oznámil, že s nimi přece jen do Prasinek nepůjde – Harry ale tušil, že ve skrytu duše se oba možná těší na den strávený jen ve dvou...


Rozloučil se s nimi a vrátil se do nebelvírské věže, okupované nyní jen prváky a druháky. V ložnici klesl na všechny čtyři, načež z kufru pod postelí vyštrachal Pobertův plánek.



„Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti,“ odříkal a poklepal hůlkou na pergamen, který se v mžiku změnil v přesnou mapu Bradavic.


Chvíli mu trvalo, než ve změti chodeb, místností a zákoutí našel to, co hledal. Pak ale odhodlaně zamířil do vížky nad bradavickou vstupní branou, kde plánek zobrazoval nehybnou tečku označenou Draco Malfoy.


Harry vystoupal po úzkých schodech vedoucích do nevelké místnosti, jejíž jediné okno zčásti zakrýval ciferník velkých hodin.


Když tiše otveřel dveře, spatřil Draca stát u okna zády k němu. Draco si zkříženýma rukama třel paže, nahoru – dolů, jako by mu byla zima nebo jako by cítil potřebu se před něčím chránit.


Musel být ztracen ve vlastních myšlenkách, neboť si Harryho přítomnosti všiml teprve poté, co se Harry zastavil dva kroky od něj a tiše ho oslovil:


„Myslím, že tohle je tvoje,“ řekl a vytáhl z kapsy svitek pergamenu s nedokončeným úkolem z lektvarů, který Draco nechal ležet v knihovně.


Zmijozelský hoch sebou při jeho slovech trhl a prudce se obrátil, načež zíraje na Harryho vyhrkl:


„Co t- “


„Malfoyi, poslouchej...“ Harry mu skočil do řeči – přepadlo ho neodbytné nutkání mluvit, vysvětlit... „Draco, já...“ Zarazil se, když si všiml překvapeného výrazu, jenž se objevil na Dracově tváři, když Harry jen tak použil jeho křestní jméno – to bylo něco, co snad dosud za celou dobu strávenou v Bradavicích neudělal ani jednou. Hned ale zase pokračoval. „Omlouvám se. I když nevím, proč jsi... Co jsem – “


„Nevíš, co jsi udělal?!“ Dracův hlas byl jedovatý a rozčilený. „Políbils mě – nebo ses o to snažil. To pro tebe není dostatečný důvod pro výčitky svědomí? Možná je v Nebelvíru zvykem obtěžovat nic netušící žáky, ale ve Zmijozelu rozhod- “


„Lžeš,“ řekl Harry, aniž by Dracově tirádě věnoval pozornost. „Lžeš, Draco. To není ono. Nevím, co tě tak... ehm... rozrušilo, ale nebylo to proto, že jsem – “ snažil se Harry.


„Ne? Pottere, skutečnost, že se na mě někdo jako ty vrhne, mi připadá jako dostatečný důvod k panice! Nevím, co sis myslel, ale – “


„Draco – “ začal Harry, ale Draco ho očividně nehodlal pustit ke slovu.


„Nevím, co sis myslel, ale snad ani ty nemůžeš být tak pitomý, abys očekával, že takový výstup jen tak přejdu...“


Harry si uvědomil, že už ani pořádně neposlouchá. Nemělo to smysl. Cítil vztek, stupňující se pomalu uvnitř něj, a po další chvíli přerušil Malfoyův monolog vlastním rozčileným výbuchem.


„Dobře!“ zvýšil podrážděně hlas. „Dobře, Malfoyi, ať je po tvém. Omlouvám se, že jsem si myslel – máš pravdu – promiň, že jsem si všiml, že -“ Harry ani sám nevěděl, co přesně chce říci. Jeho mysl vřela vzteky – Malfoyův ignorantský přístup ho rozlítil. „Omlouvám se, že jsem si špatně vyložil tvoje chování, že jsem věřil, že v tobě snad vězí něco jiného, že jsem si myslel – ale vždyť je to fuk!“ Harry se obrátil k odchodu. „Odpusť, že jsem ti způsobil takové trauma,“ poznamenal ještě kousavě a s rukama zaťatýma v pěsti rázně vykročil ke dveřím.


„Pottere.“ Malfoyův hlas zpoza jeho zad zněl náhle klidně a vážně a Harry se musel zastavit – musel vědět, co bude následovat.


„Neomlouvej se. Ty za to nemůžeš.“


„Cože?“ vydechl Harry a pomalu se zase otočil.


„Nehraj si na mého psychologa. Chci říct... Jsou věci, které... Ale to je jedno.“ Draco zakroutil hlavou a rukou si odhrnul vlasy z čela, pak se od Harryho odvrátil a znovu se zadíval z okna, za nímž bylo přes ručičky, ozubená kolečka a další mechanismy vidět jezero, zasmušile šedé a mlčenlivé.


„Není to jedno,“ zašeptal Harry, jelikož si dobře všiml změny v Dracově náladě – znovu ta hluboká melancholie, bolest, úzkost. Postoupil dopředu, přibližuje se tak ke druhému chlapci.


„Řekni mi... Proč? Totiž... Co tě tolik... děsí?“ Harry natáhl ruku a váhavě se zezadu dotkl Dracova ramena. Draco sebou škubl a odtáhl se, jako by ho Harryho dotek bolel.


„Tomu nerozumíš,“ přišla strohá odpověď.



„Tak mi to vysvětli. Já chci rozumět, chtěl bych...“ ...abys pochopil, že ti neublížím, dokončil v duchu. Harry měl dojem, že už možná chápe Nevillovo zaujetí rostlinou, která v sobě nosí takový strach – přál si, aby mohl uzdravit tohle křehké kvítko.


Draco se s těžkým nadechnutím obrátil a pohlédl Harrymu do tváře. Chvíli studoval jeho obličej, aby poté polohlasem promluvil:


„Existují věci, které možná těší naše smysly, naše tělo – ale uvnitř... Všechno, co zůstane je jen bolest a zklamání a výčitky svědomí.“


„Ale to...“ není pravda, chtěl Harry namítnout, ovšem vtom si vzpomněl na své zkušenosti s Michaelem, s Terrym a Seamusem. Bolest a zklamání a...


„Vidíš?“ utrousil Draco, který bedlivě pozoroval jeho přemítání. „Je to prostě špatné,“ řekl trpce.


„Špatné?“ hlesl Harry nevěřícně, nesouhlasně. Pak zvedl ruku a dotkl se dlaní Dracova líčka, ignoroval Dracův pokus zbavit se onoho kontaktu. „Špatné, když ti to připadá lepší než cokoliv jiného?“
Sledoval, jak Draco skousl svůj dolní ret, aby poté vydechl:


„Nemá to cenu. Nebude to fungovat. Jen si oba ještě víc ublížíme a - “


„Jak to můžeš vědět?“ přerušil ho Harry. „Jak to můžeš vědět, když to nezkusíš?“


„Já...“ nedopověděl, neboť Harry jemně přitisknul své rty na jeho a pevně ho vzal do náručí, aniž by mu ponechal jakoukoliv možnost úniku.



Draco měl dojem, jako by se tříštil, jako by se rozpadal na kousíčky v rukou Harryho Pottera. Zadoufal, že Harry jednotlivé střípky zase pečlivě poskládá v jeden celek. Zavřel oči a dovolil si propadnout se, doufaje, že na konci jeho pádu na něj místo Harryho náruče nečeká tvrdý dopad, protože si byl jistý, že takový náraz by jeho křehká duše nesoucí nesčetně prasklin, které do ní vetknul jeho otec, už nesnesla.



~*~



Krůček po krůčku, den po dni, s důkladnou péčí, dostatkem času a něžnou starostlivostí Harry našel cestu, jak Dracovi vysvětlit, že se nemusí bát – že se nemusí bát blízkosti, pocitů, že se nemusí bát dotyku a stydět se za reakce vlastního těla. Byla to dlouhá cesta – ale Harry byl přesvědčen, že to za to stojí.
Našel to, po čem se tak dlouho pídil – pochopil, v čem spočívá rozdíl mezi jednoduše nabytou květinou a zdlouhavě získávanou Timideus Vulnerabilia. Nalezl fascinující křehkost – křehkou rovnováhu v onom nečekaném vztahu; křehkou nádheru, která tkvěla hluboko v Dracově bytosti...
Avšak stále ještě nerozluštil tajemství, které v sobě Draco nosil, které pečlivě skrýval a které – jak Harry věděl – ho zevnitř ničilo.


~*~



O malá okýnka v místnosti na špičce východní věže bradavického hradu přívětivě cinká májový deštík.

„Zítra ve stejnou dobu?“ zeptá se Draco, zatímco líně prsty cuchá Harryho vlasy.

Harry tiše zapřede jako spokojené kotě a rozkošnicky se protáhne, sladce unavený a ospalý, jak se nechává houpat na vlnkách odeznělého orgasmu. Pak se zamračí.

„Nemůžu. Mám hodinu se Snapem,“ ušklíbne se otráveně.

„Ach.“ Draco nyní prsty obkreslí cik-cak na Harryho čele. „Co tě Snape vlastně učí?“ chce vědět a rychle dodá: „S tím výmyslem o doučování z lektvarů na mě nechoď.“

„Ani jsem se nechystal,“ usměje se Harry. „Nitrozpyt. A nitrobrana,“ vysvětlí poté.

„Aha?“ Draco nadzvedne obočí a v jeho očích se zatřpytí zaujetí . „Vždycky mě zajímalo, jaké to je, jak to funguje,“ prohodí, maskuje svou zvědavost. „Takže... jaké to je?“ zeptá se jako by nic, ale Harry moc dobře zachytí očekávání v jeho hlase.

„Chceš názornou ukázku?“ nabídne rezignovaně, protože je mu jasné, že jakmile si Draco něco usmyslel, jen tak od toho zase neupustí.

Draco se jen zazubí a začne se zvedat.

„Okay...“ Harry najde svoji hůlku a vstane. „Zavři oči a snaž se na nic nemyslet.“

Draco ho sjede nevěřícným pohledem.

„Pomůže ti to bránit svoji mysl,“ vysvětlí Harry.

„No dobře, dobře.“ Draco poslušně zavře oči, ale nepřestane se usmívat.

„Draco.“

„Ach, Pottere. Já jsem Malfoy, což znamená, že mě od malička učili ovládat své myšlení i chování – nemyslet na nic je naprosto primitivní!“

Harry se vědoucně pousměje a zvedne hůlku.

„Že tobě něco dělá potíže, neznamená – “ pokračuje Draco ve škádlení, ale zarazí se v půli věty, když Harry vyřkne polohlasné:

„Legilimens.“

Harry cítí známý pocit závrati, než se mu podaří zaostřit mysl a roztrhnout mlhu, která obklopuje Dracovu mysl. Poté už se mu v hlavě začnou míhat obrázky, vzpomínky...

Dívá se na Draca-dítě, zhruba sedmiletého, jak s údivem sleduje záblesk zeleného světla z vedlejší místnosti.
Sleduje Luciuse, jak svého syna sevře v otcovském objetí.
Pozoruje Draca, takového, jak vypadal, když ho Harry v prvním ročníku poznal. A náhle jako by se výjevy z Dracovy mysli zbláznily.

Harry sleduje Luciuse, jak nechá své ruce putovat po těle svého syna – až do míst, kam by ruce otcovské nikdy zabloudit neměly.
Vidí Draca, zase o něco staršího, se slzami zoufalství v očích a bolestí vepsanou ve tváři. Vidí Luciuse, který zamumlá několik slov, načež nechá svého syna o samotě, zhrouceného na podlaze, chvějícího se, zlomeného.

Dívá se – a vidí bolest, ponížení, pláč, zoufalství, nenávist. Dívá se na Draca, jak je – znovu a znovu – proti své vůli používán jako by byl Luciusova bezmocná hračka. Dívá se na vlezlé ruce, na bezostyšné doteky, na zvrácené potěšení...

„Přestaň, prosím...“ Slabý, rozechvělý hlas ho konečně vytrhne z transu a Harry šokovaně nechá klesnout ruku s hůlkou. Teprve teď si všimne Draca, který sedí schoulený na zemi, objímaje rukama kolena, a celý se třese, tiše vzlyká.

„Bože,“ splyne Harrymu ze rtů. Jeho žaludek je jako na vodě, sám se zimničně chvěje, připadá si slabý... Ale Harry ví, že teď – teď víc, než kdy jindy – musí být silný. Vykročí k Dracovi, chce ho vzít do náručí, chce...

„Ne!“ Dracův jeho tón je plný strachu a ponížení. Harry ustrne, bojí se, aby všechno ještě nezhoršil. „Nedotýkej se mě,“ vydechne Draco přes slzy.

„Draco - “

„Nech mě být.“

„Já...“

„Vypadni, Harry,“ zanaříká Draco zoufale. „Nikdys... Neměls... Teď víš, kdo jsem a... nenávidíš mě za to, já vím,“ mluví přerývaně.

Harrymu chvíli trvá, než mu dojde, co Draco povídá.

„Draco.“ Harry se opatrně posadí vedle něj a obejme ho kolem ramen. „Podívej se na mě.“

...

„Podívej se na mě!“ Druhou rukou jemně nadzvedne jeho hlavu tak, že si navzájem hledí do očí. Výraz v Dracově tváři Harryho vyděsí – nikdy předtím neviděl podobně intenzivní bolest tak zřetelně se odrážející v něčích rysech.

„Není to tvoje vina. Ty jsi neudělal nic špatného. Draco,“ šeptá, ale jeho hlas zní rozhodně. „Draco. Miluju tě. A tohle nic nemění.“ Umístí něžný polibek na jeho čelo. „Rozumíš mi?“ zeptá se, a když světlovlasý chlapec nereaguje, ale jen sklopí oči, Harry zopakuje, tentokrát důrazněji:

„Rozumíš mi, Draco? Miluju tě. Nemůžeš se obviňovat z toho, co ti provedl tvůj otec. Prosím...“

Draco vzhlédne, oči zarudlé, bledé tváře zmáčené slzami. Ztěžka se nadechne a s pohledem zafixovaným v Harryho očích pomalu přikývne.

Harry ho obejme, oběma rukama ho přivine pevně k sobě, chce mu nabídnout teplo, klid, ujištění...

Draco se nechá vtáhnout do Harryho náručí, nechá hlavu klesnout na jeho rameno, vdechne ten pocit bezpečí, který z Harryho sálá... Náhle se již nebojí, že by se mohl roztříštit na kousíčky – je si jistý, že Harry ho dá znovu dohromady, ať už to bude jakkoliv složité.

Drží jeden druhého, zoufale a majetnicky, neboť oba ztratili již příliš mnoho, vytrpěli příliš mnoho a hledali příliš dlouho.

A když se Harry přitiskne tváří do mělké prohlubně mezi Dracovým krkem a ramenem, když vdechne jeho vůni, omámeně a rozechvěle políbí místo, kde se třepotá puls, a uslyší tiché vydechnutí jako odpověď, tehdy se Harry konečně cítí dokonale celý, najde poslední střípek scházející v mozaice jeho srdce – dostal ho výměnou za úlomek sebe, který Dracovi věnoval již dřív. Tehdy Harry ví, že tohle je skutečné, že tohle je to, po čem tak dlouho pátral, že o tuhle krásu ho nikdo nepřipraví a že Draco se v jeho náručí neroztříští na kousky jako porcelánová panenka – protože ve vší zranitelné křehkosti tkví síla, pokud se jí naučíme rozumět.


Break me like porcelain
Scar my pearl-white skin
Write into my flesh
Words of hate, words of love
Mark me as your own
because that’s all I’ve ever been
Break me like porcelain
Shatter me like glass
Smash me into pieces
All my fragility
Vulnerability
I lay into your hands
because I trust you
You’ll put me together again
Make me whole


~Porcelain~



~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.

Počet přečtení: 9758 krát
Hodnocení: 9.78 [23 hlasů]
||
Vydáno: 27.04.2006 16:58 :: Aktualizováno: 27.04.2006 16:58

Hodnocení kapitoly
Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé.
Komentáře u kapitoly

Mak dne 24.06.2013

Chjo.. už je to kolik let, kdy jsem tohle četla poprvé...a pořád mě to uchvacuje, požád si myslím, že se jedná o jeden z nejdokonalejších HP/DM zde...



dokonalost
Lexie dne 28.12.2010

jak začít? no, asi tím, že je tojedna z nejdokonalejších harry-draco povídek, co jsem kdy četla a to neříkám jen tak někomu :). Vážně, taky píšu, a tvůj styl je prostě dokonalý, sice jsem to četla skoro hodinu a půl, ale stálo to za to, chvílema jsem se smála, chvílema jsem skoro brečela a celou dobu jsem byla dokonale zatáhnutá do děje. Takže co se tady snažím celou dobu říct - skvěle odvedená práce a úžasná povídka!!!
Tak a teď pro ty komentátory ve stylu "fůůj" atd...pokud nemáte rádi slash, tak to jednoduše nečtěte a nepište takhle hnusný komenty k tomuhle mistrovskýmu dílu!



Drahá Estriel,
Porcelain dne 03.12.2010

Povídku Porcelain pokládám za nejdokonalejší dílo ohledně slash-u. Nojo, tak brečím, a co? Prostě mne dojala ta dokonalost, jednoduchosta krása. To přirovnání ku květinám a prcelánové váze bylo něco brutálně geniálně NÁDHERNÝHO! No jo, furt brečím, ale to ještě neznamená, že se netřesu blahem, když tohle píšu... Och, nevadí doufám, že jsem si zkopírovala Porcelain do počítače! JEN ZA ÚČELEM ZPŘÍJEMNĚNÍ DLOUHÝCH CHVIL! Pro nic jiného... Abych se tím mohla kochat :) Ach, Estriel... skláním se před tebou, zahrnuji tě všemi superlativy.. Teď více k věci. Bylo to Nádherné. Propracované. N-e-p-ř-e-k-o-n-a-t-e-l-n-é! Líbezné. Neskutečné. Kouzelné. Neuvěřitelné. Dokonalé. Perfektní. Okouzlující. Geniální. Dechvyrážející. Báječné. Suprové. Tak krásně Potterovsky-nepotterovské, jak by to ani JKR nedokázala!!! Křehké. Smutné. Hluboké. Přemyšlené. Dohánějící k slzám. Hezké. Hezké? Co to třepu?? Pronádherné. Úžasné. (Nenapsala jsem to už?) Lehké. (tím nemyslím lehké čtení - to zdaleka ne - myslím tenn lehký hladivý dotek u srdce, při kterém mě po přečtení Porcelain tak nádherně bolelo) Ovšem... mohla bych tu psát donekonečna. Ačkoli jsem na tvou povídku, drahá Estriel, narazila náhodou, (stydím se - opravdu jsem přehodnotila svůj postoj)jsem si před ní přečetla na ni navazující - tu o Luciovi. Doufám, že si tenhle odkaz přečteš. Ah, ještě jedno jsem zapomněla - Dojímavé ;).
Dodat třeba už jen tohle (aspoň myslím) - jsi MISTRINĚ svého oboru... Ďěkuji.




elesse dne 16.02.2010

Estriel jsi božská! Tahle povídka je dokonalá, stejně jako další tvoje. Za všechna tvá dílka ti skládám poklonu. První slas co jsem kdy četla (a uznávám, tehdy jsem měla některé pasáže na několikrát, než jsem ztrávila, že to může být i jinak než žena-muž:)) byla právě Porcelain a myslim že je to právě tím, že tato povídka je dokonale napsan, že mě tento žánr chytil a nepustil. Zbožňuju ještě Esprit, ač myslím, že na ff není... Prostě děkuji že jsi a že tyto povídky exitují. POKLONA!




mandy dne 07.03.2008

ahoj.
je mi vážně líto, že jsem tak vybíravá, ale já prostě nemám ráda jakýkoli druh slash, takže takové povídky obvykle radši ani nezačnu číst. u téhle jsem to alespoň zkusila, a je to vážně úžasné, píšeš nádherně, jen kdyby alespoň jedna tvoje povídka pasovala do mého léty vypracovávaného vkusu; určitě bych se po ní vrhla...no, co se dá dělat, pochvala je pochvalou, nechtěnost tě nějak urazit je na místě. tvoji fandové mají skutečný idol=)




Viviane dne 23.01.2008

Tak zase... zase jsem si tohle musela přečíst.. Vždycky ve chvílích, když je mi opravdu, opravdu smutno. Hodně smutno. Nevím proč, možná, že mi to pomáhá, nebo mě to naopak dodělá... Opravdu nevím.. Ale je krásná tahle povídka. Moc krásná, něžná, nádherná..



:)
Ice dne 04.01.2008

Povídka mě dojala, jako všechny tvoje, ale asi nemá cenu psát jak je krádná.
Pak mě ale moc pobavily komentáře. V záhlaví je napsáno SLASH a 18+, tak nějak nechápu, proč se do čtení pustili lidi, které tenhle žánr a rating nezajímá. :)




Dragony dne 16.12.2007

Hej! Já jsem tu chtěla něco napsat, ale nemůžu, protože bych musela napsat úplně to samé, jako Malika:D Také jsem tuhle povídku četla jako svůj premiérový slash někdy před rokem a také sdílím nároz, že je dobře, že jsem četla právě tuhle;) Číst něco jiného, tak možná teď nemiluju slash tak, jak ho miluju;) Během roka jsem tohle dílko přelouskala ještě pár krát, když se mi zachtělo trochy melancholie a dneska jsem se k němu vrátila, protože ho hodlám zítra zahrnout do jedné ze svých rubrik (Povídky, které byste si měli přečíst) na blogu;) http://dragony.blog.cz/ A rozhodla jsem se, že tu tedy konečně zanechám komentář plný poklon a slovíček jako krásný, nežný, úžasný, melancholický a hlavně můj nejoblíbenější;)





Viviane dne 21.11.2007

Mám... nevím jak to přesně pojmenovat. Možná bych to definovala jako nálada, ale nebude to přesně ono. Jen abyste mi lépe rozuměli.. Prostě jsem si tuhle povídku musela přečíst znova, i když zrovna nemám vůbec čas.. Prostě.. znáte ten posit, když zkrátka musíte? A tohle je tak krásný dílko, že to určitě není naposledy, co jsem ho četla. Znovu díky :-)




Naga_Sadow_CZ dne 02.11.2007

Nezaujatě - dobrý
ale slash me ani trochu nebere, ne že bych mel neco proti tomu, at si spolu chlapy delaj co chteji, kdyz chteji - ale diky, tohle fakt nemusim
ale jinak je to dobry - umis psat skvele :)



nádhera
Malika dne 28.09.2007

tohle byl můj úplňě první přečtený slash ale asi tak před rokem.dnes jsem se k němu vrátila a je to snad ještě dokonalejší než tehdy :-) musim říct že tehdy když jsem to četla poprvé se mi to do půlky nelíbilo ale ten konec mě dostal a já od té doby slashe miluju.myslim že kdybych tehdy přečetla nějaký jiný slash tak bych se jim asi zdaleka vyhýbala.proto ti děkuju že jsi to napsala a já tak nepřišla o příležitost užít si krásy některých slashových příběhů.fakt díky moc :-)je to nádherný




blowball dne 12.09.2007

hele lidi, me taky neni 18, a je mi to dost fuk xD Estriel, pises dokonale, mas mou poklonu xD Porcelain... nazev mluvi za vse xD je to něžné, melancholicke a... smutne? :( ale predevsim nezne a krehke. jako porcelán :) a jako draco :)




Viviane dne 18.08.2007

Tohle byla... krása, nádhera.. prostě nemám slov.. Mírně mě rozladily ty komentáře, protože tohle byla jedna z nejkrásnějších povídek, který jsem kdy četla. Slash jsem si zamilovala a to, že jsou postavy OOC je mi úplně jedno.. Od toho je to fan fiction, ne? Tady si může každý psát o kom chce a co chce. kdo ví, jaký Malfoy doopravdy je? Knížka je o Harrym a tak se jím taky zabývá. Ale ostatní postavy jsou na tom šizené.. O většině toho moc nevíme.
Jen tak mimochodm, mě to nerozbrečelo málem, ale doopravdy. A že mě jen tak něco nerozbrečí. Je to tak citlivě napsané, tak krásné...
No, na to, že jsem neměla slov, to bude docela dlouhý komentář, ale.. když ono to bylo tak emotivní..
Stírám tedy slzu z tváře a končím.
Jen ještě.. díky, Estriel. Díky za to, že jsi tohle napsala, ať si kdo chce co chce říká. Já ti za tuhle povídku děkuji.




darken dne 23.06.2007

Ale tp je logické....
+18=více než osmnáct, to je snad jasnější než facka! Mmmch.:Mě teda 18 ještě taky nebylo..,chich, ale porušovat zákazy je někdy táák zábavné....



To andula
Terinka14 dne 08.02.2007

Poslyš, mě je taky třináct a nemyslím si, že homosexualita je něco nenormálního. Pokud jsi natolik zaostalá, že nevíš, co to znamená od 18ti let, je mi tě líto. Pokud se chceš propříště vyvarovat takovýchto-pro tebe zřejmě velice traumatizujících-povídek, nelez na ffky +18.



woooow
Dark side of the moon dne 01.02.2007

fantastický!úžasný a krásný!sice sem některý ty věci musela přeskočit (z popisů různejch "akcí" je mi mírně zle, a přece jen mám v sobě něco co mi říká že do pohádek přece sex nepatří :-)) ale celkově je to nádherná povídka!a když Harry hledal co mu chybí...uplně stejně se teď cejtim já:-)...a taky vim jak člověka dokáže vykolejit jeden správně namířenej pohled do očí...a ta melancholická nálada mě dostala...úžasný:-)




Maenea dne 04.01.2007

nemám ráda slahs. fakt že ne. ale tohle bylo uchvacující. bravo!

to gk: knihy o HP přestávají být pohádkami pro děti po čtvrtém dílu, nebo spíš na jeho konci. pak už jsou to docela slušný horrory. nebo spíš realita? a co my víme jak autorka naloží s hrdiny? možná má Estriel pravdu.



to "gk"
Ashley.Blake dne 10.12.2006

Zdravím , gk. Koukám, že píšeš, že každý dokáže naspat, že HArry je homosexuál, že to není originální. taky, že je ta povídka.. jakže, nechutná? Upřímně, kdyby všichni psali ty hezké příběhy, nebyly by to FF-ky. Jestli chceš hezký příběh o Harrym POtterovi, přečti si knihu:-)




Ashley dne 09.12.2006

Souhlasím s Haflem, i když ne úplně. Mě se to líbilo, dokonce velmi! Tleskám!:-)




Hafl dne 09.12.2006

Hezky napsaný, Harry je dobře pojatý, ale upřímně řečeno se mi zdá, že Malfoy je až moc OOC. Navíc zneužívaný a týraný Malfoy je hrozné klišé, které zrovna za moc nestojí. Až na pár drobných faktických chybek a slabší konec velmi dobré.




Slast dne 29.11.2006

Byla to nádherná povídka.Až je mi z toho do pláče




gk dne 22.11.2006

Nic nechutnějšího jsem v životě nečetla!jak něco takovýho vůbec můžete nechávat volně přístupný k přečtení!je sice pěkný,že tam napíšete,že je od 18-ti let,ale to asi moc nepomůže.je to hnus z krásnýho příběhu pro DĚTI udělat něco takvýho.sice už dávno nejsem malá,ale chtěla jsem si přečíst nějakej hezkej příběh o světě Harryho Pottera a místo toho je tady jedna nechutná slátanina za druhou.není to ani moc originální.harry jako homosexuál a ještě k tomu s Malfoyem!to by napadlo každýho puberťáka.jinak si myslím,že by se autor se svým dobrým slohem měl zaměřit na něco poetičtějšího.



je mi 13!!!!
Andula dne 15.11.2006

Hele,je mi 13 a mam rada harryho.. Chtela sem si precist nakou peknou povidku a narazim na tohle.. v komentarich pisete,ze si mam precist,ze to je SLASH nebo jak .. ale ja tohle slovo vidim prvne v zivote.. tak jak to mam vedet?! :( dejte tam plis naky upozorneni pro deti jako sem ja.. dekuju..jinka fajn stranky



je mi 13!!!!
Andula dne 15.11.2006

Hele,je mi 13 a mam rada harryho.. Chtela sem si precist nakou peknou povidku a narazim na tohle.. v komentarich pisete,ze si mam precist,ze to je SLASH nebo jak .. ale ja tohle slovo vidim prvne v zivote.. tak jak to mam vedet?! :( dejte tam plis naky upozorneni pro deti jako sem ja.. dekuju..jinka fajn stranky



ach
Black_maj dne 01.10.2006

Mě bylo z tý krásy do pláče. Mám slashe moc ráda, a tohle je ten nejlepší a nejkrásnější ze všech.




impossible dne 19.09.2006

Původně jsem komentář psát nechtěla, protože prostě nemám slov, je to nádhera, ale takoví lidí jako SSSyk (doufám že to mám správně, protože by mi to bylo "opravdu" líto), mě donutili. NEČTĚTE TO, KDYŽ NAHOŘE V KOLONCE ŽÁNR JASNĚ VIDÍTE SLASH!!!!!!!! Díky :-)




SSSyk dne 23.08.2006

Hele, lidicky.. Umite si predstavit Harryho,jak strka Malfoyovi ... no vy vite co a kam... Boze! Fuj!! je mi z toho na zvraceni!! LIDI-PROBUDTE SE.. je to pohadka pro deti!! Ouuuu fuuuuj




scratt dne 16.07.2006

Hrozně dobře napsané, ta Dracova minulost mě fakt zaskočila - osobně ale slash moc nemusím, takže mě to nijak zvlášť nezaujalo... Ale z objektivního pohledu je to super, fakt.



slzy na krajicku
Vivian dne 15.07.2006

ja-ja-ja... bolo to uzasne. este nic na mna tak nezaposobilo a este som sa pri nicom nerozplakala. teraz sa stalo oboje naryz a ja som uchvatena. snimam pred tebou klobuk...






© 2006 Fanfiction.PotterHarry.Net


Powered by Weall
Textová reklama: Figurky a repliky | Africké masky na prodej | Ubytování Planá nad Lužnicí |

Disclaimer: All publicly recognizable characters, settings, etc. are the property of their respective owners.
The original characters and plot are the property of the author. No money is being made from this work.
No copyright infringement is intended.